Daruj krev, zachráníš život !

Vždy jsem četl o darováni krve a myslel si, že je to velmi, velmi ušlechtilé a že když já daruji krev budu velmi, velmi ušlechtilý.

 Takže když mi kleplo osmnáct, stál jsem v Břeclavi před nemocnicí rozhodnut zachraňovat životy svou vlastní krví.

Krev jsem pak daroval několikrát (dostal jsem i plaketu). Když jsem se přestěhoval do Vídně z pracovních důvodů jsem přestal, a ted´ nastal čas se k tomu vrátit.

 Proč jsem začal ? Darování krve má mnoho benefitů, které mne jako člověka a tehdejšího karatistu velmi lákaly.

První z nich je, že jsem chtěl vědět jaké to je ztratit skoro půl litru krve. Říkal jsem si, že potom na bojišti bude mé tělo na takové ztráty zvyklé a bude fungovat v pohotovostním režimu lépe. (Chápejte, bylo mi osmnáct :) ).
   Dále jsem chtěl vědět, jestli to dokážu a nezdrhnu. Zní to možná srandovněji než ty ztráty na bojišti, ale během těch několika let se mnou bylo darovat několik lidí, co na mne pak raději čekali v šatně. Představa velké jehly a slabosti po darování je prostě dostala.
 Další super výhoda je vyšetření zdarma. Když dáte krev, projedou vám ji na všechno možné (tak mi zjistili že nemám úplně v cajku játra :) jinak vždy jako ryba).

Ale ten nejlepší důvod mi řekla sestřička při prvním odběru. Pomohl jsem zachránit dva životy: krví a plazmou. To mi udělalo opravdu dobře - pokaždé když jsem krev dal, mě tato představa zahřála. A když jsem pak v Břeclavi u Zubra propíjel obdrženou stravenku, bylo mi ještě lépe.



Takže ...
 Ukaž své srdce a daruj krev, dozvíš se o svém zdravotním stavu, nakopneš organizmus k tvorbě nové krve a ZACHRÁNÍŠ život !!!

P.S den darováni krve máš celý plně placený a za každý odběr se ti vrátí pěti kilo na daních.

Parish hřbitov v Cambridge a Ludwig Wittgenstein

Kamarádka z Vídně (Maja) mi dala tip, že v Cambridge je pochovaný jeden významný rakouský filozof a myslitel o kterém se právě učila: Ludwig Wittgenstein (životopis na wiki zde). Nikdy jsem o něm sice neslyšel, ale je fakt že nejsem příliš zběhlý v moderní filozofii. Každopádně po prostudováni jeho života (byl chvíli na škole i s Hitlerem) a zjištění, že hrob je od nás pět minut chůze, popadl jsem foťák a šup tam.

  Udělal jsem dobře, dokonce velmi velmi dobře.  Hřbitov, nebo spíše hřbitůvek s kaplí by mohl být inspirací pro gotické romány. Stoker by se zde četl výtečně. Co mě hned napadlo, když jsem prošel stromovou alejí a stál před bránou bylo, že si sem někdy za svitu měsíčku musím zajít s Barčou (a vzít jí plenku až ji budu strašit).

     Hned za brankou vrávoravě stojí všelijaké kříže a náhrobky. Některé jsou katolické, jiné protestantské, některé dřevěné a jiné "keltské". Všechno možné jen ne jednota. Když jsem došel ke kapli, nedalo mi abych nezkusil jestli je otevřená :). Zevnitř mi vyšel chlapík a pozval mě k sobě dál. Jako z románu: "opuštěný, zpustlý hřbitov, déšt a kaple která ukrývá své strašné tajemství". Stala se z ní márnice a z márnice dílna místního řezbáře a kameníka.  Hned se zeptal, jestli jdu na Wittgensteinův hrob, že se na něj údajně chodí dívat desítky lidí denně!  Že mi ho rád ukáže, protože si potřebuje trošku odpočinout a i když je zde hrobů málo, prý bych ho dlouho hledal. Ok, s díky přijímám. Když dojdeme na místo, zjišťuji že bych ho opravdu sám nenašel. Hroby tu neleží jako u nás s dlouhou přístupovou cestou, ale jsou na sebe pěkně namačkané. A Ludwigův hrob je jen deska položená na zemi, velmi snadno bych ho přehlédl.
    Tak stojíme u rovu rakouského myslitele. Můj průvodce mi vykládá "pikantnosti" z Ludwigova života  a jde vidět, že toho ví opravdu hodně.  Když už se mi náhrobek okoukal, ukazuje mi kousek dál na pomník muslimského vyslance z indického Panjabu. No čučím jak puk - kde se tady bere. Tento hřbitov je zajímavý tím, že jsou tady pochovaní lidé bez rozdílu náboženství. V Cambridge se stalo, že malé hřbitůvky okolo kostelů byly zaplněny a tak město zřídilo tento a posílalo sem všechny bez rozdílu ras, národů nebo vyznání (tak proto tolik různých křížů).
   Na to mi znalec ukazuje další raritu: Jdeme k rožku kde se sbíhají zdi. Za zdi je vojenský bunkr. Mistni se bály že by němci dostaly až sem a tak se pojistili. To samozřejmě neni až tak zvláštní, ale hned u bunkru je náhrobek se železným válečným křížem! Náhrobek patří stíhači Luftwaffe, který tady byl sestřelen a pak dožil svůj život v Cambridge. Hitler jej odměnil za statečnost a po smrti si jeho syn přál, aby mu na náhrobní kámen ten kříž vytesali.

  Po této kuriozitě jdeme zpět do "dílny" a klábosíme. Kameník se jmenuje Erik a přijel z USA, aby se naučil vyřezávat na umělecké škole. Nakonec tu už zůstal (samozřejmě kvůli ženské).  Vykládá mi toho opravdu hodně - hlavně o hřbitově (že věčným spánkem zde leží tři laureáti Nobelovy ceny, že se kromě rytířského řádu neuvádí na náhrobek žádný jiný titul, nebo že se květiny a svíčky zde na hroby moc nedávají).


Během kraťounkého výletu za jedním filozofem jsem viděl směs hrobů lidí různých náboženství na prostoru malého fotbalového hřiště.  Když už spolu nemohou v klidu žít, alespoň jsou tu společně mrtví.