Smejdi v Marakesske kozeluzne .....,

Poslední den výletu patri Marakeshi. Bohužel nestihli jsme toho tolik co jsme chtěli, na druhou stranu zazili jsme toho víc, jak kdybychom tu byli mesice.

....takže Medina (arabsky mesto) je starobyle centrum. Drive to bylo mesto samotne, nyní se jedna o jakysi stred mesta. Medina je vetšinou obehnaná hradbami, tyto hradby deli stare od noveho. Uzasne medinu popsal, ve své ocenene fantasy novele Dlouhy sprint s ozvenou,  Mirolsav Zamboch.

Spolubydlici Frenky ( pro Stepanku Franta :D) nám radil, at si davame bacha, clovek se tam ztratí ani neví jak. Ok rikam si, bude konecne nejake vzruso :D. No můj povestny, vrozeny kompas fungoval ...... takže nic :DDDD - kdo ví o co jde, ten ví :D

Medina, to jsou uzounké ulicky a sama zakouti, takže se místy citime jako povestne mysi v bludisti. Nasim cílem je slavny stred Djeem el Fna (ano je to tam, kde par týdnu pred navstevou bouchla bomba). Když uličkami prochazime, nestacime zasnout, jak moc se da vměstnat do prostoru. Lazne-mesita-restaurace-obchod s koberci-obchod ze sklem-drogerie-truhlarna-suvenyrshop ....vse natesnane vedle sebe. Nic pro klaustrofobiky. Na jednom rohu nas odloví nahanec s nabídkou prohlédnout si kozeluzny. Presto ze nám tvrdí, ze zadny lovec lidi neni a nechce zaplatit je nám vse jasne. Na druhou stranu kdo by nechtěl videt jak se rucne cini nebo barvi kuze.

 O kozeluznach se toho mnoho napsalo. Ze zaměstnanci mají krátkou životnost (práce je to dost namahava a hlavne všude sama barviva a zbytky kuzi i s masem), ze tady makají jen nekale zivly, ze je to otročina atd atd. Není nad to se presvedcit sam. Takže .... když nás chlapík dovede bludistem k mistu cinu, tvrdak Barca poklada první otázku, kolik chcete za vstup. Majitel lehce vyveden z míry rika sto euro HAHAHA. Dostavame matove listky a varovaní ze spousta lidi se tu uz pekne poblila (hned u dveri stal oslík s plne nalozenym vozikem kosti, loje a zbytku kuzi bleeeh)

Ok první prohlídka zajimava. Velké betonové jamy v zemi, plne barviva a kuzi. Pod střechou vysi zbytku kuzi a chlapik, co vypadá jako hrdlorez, odrezava zbytky tuku, kdyz jej chci vyfotit hodí po me takovy pohled, ze jsem mel strach, at nepraskne cocka u fotaku a tak radeji nechavam krytku na  objektivu a mizím. Smrad je to teda sileny. Nejvetsi hardcore je mladý Černoch, ktery v tech jamach skáce bosýma nohama aby kuze do barviva ponořil hlouběji - bleeeech.

První areál je za nama. Jde se na druhy. Barca zustava venku, prohlídka ji přijde zdrcujici, prece jenom ty pracovní podmínky jsou pro nas Evropany trosku moc. Já se vydavam do areálu cislo dve. Tam se zpracovavaji  kuze kozí .

Po prohlídce jsem vicemene natlačen do obchodu s kozenymi výrobky a od ted zacina dobrodruzstvi....

Kdyz jsem si nic nekoupil zavolal, do ted sympaticky a kamarádsky majitel, své kamarády. Prisel i nas dohazovač - nyni nějak sjety nebo co, no chlapi si stoupli okolo mne a ze mam prispet dvacet euro na berberske rodiny v horách. Haha je mi jasné komu mam prispet... rikam, ze ne! Chlapi se v kruhu jeste vice priblizily a znovu, prispej dvacet euro! Situace zacala byt krajne neprijmena. Hlavou se mi honily myšlenky co bych mel a co bych nemel udělat, kolem me sest CHLAPU, obusek a peprak bezpecne uloženy v krosne na nadrazi a Barca na ulici urcite nic neuslysi, aby zavolala cajty. 

No nedal jsem se a jakémukoliv nátlaku na vydáni penez jsem odolal. Chlapi byli uz velmi nervozní. Podobne jako scena v poslednim samuraji i ja jsem si prehraval jak se asi budu muset prát - neviděl jsem jinou možnost. Nesnasim rvačky. Tak a jde se na to. Prvniho odzduchavam a rychle se snazim projít místem, které se prave uvolnilo. Ostatním chvíli trvalo nez jim doslo co se stalo a to mi stačilo abych se dostal na cestu z areálu. Na tuto cestu uz bylo videt z hlavni ulice a bylo jasne, ze tady uz mi nic nehrozí. Jenze nás dohazovač zacal plivat na zem a rikat ze vys...ka mou sestru a matku. V tuto chvíli mi cvaklo v hlave otacim se a jdu za nim zpatky. Chlapíka to zaskočilo, ale dva si me stoupli do cesty a chytli me- nastesti protože to me zklidnilo a doslo mi, ze bych asi nedopadl dobre.

No když jsme odcházeli touha po pomste ve me stále byla. Chtel jsem si na nej počkat za nejblizsim rohem. V hlave jsem mel ukrutný plán ukrutné pomsty, Jak mu dupnu na nohu, jako sejmu kolenem do stehna, vse bylo vymyslené tak, aby fyzicky co nejvíc trpěl, ale pri tom  na nem nebylo na první pohled nic patrne... Protože jsem ale ve své podstate lidumil a jsem občas netrpelivy tak jsem to po par minutách cekani a Barčina premlouvani vzdal a sel si uzivat Medinu a jeji krasne namesti.  

Cely pobyt v Maroku se nám nic nestalo ( teda krom toho upalu ... o tom jindy ). Jak psala drive Barca, jeden chlapik nas nechal u sebe, ve sve pohadokove vile a ukazal nam nocni život v Marakeschi, jindy vyběhl ridic autobusu shanet nam vodu... Cele Maroko bylo neuveritelne spousta nadhernych a uzasnych zazitku a poslední den toto. Je to jako v živote hezke strida mene nehezke ... a snad bude tato neprijemnost zapomenuta ...

indická kuchyně

Když jsme se rozhodli koupit si letenku do Indie, zaradoval jsem se a řekl si, že konečně ochutnám něco tak ostrého, že to hned budu muset vyplivnout. Takovou jsem měl představu o indické kuchyni – pálivá a ostrá jak Chuck Norris. Dokonce jsem byl i varován, ať to s ostrostí nepřeháním, že mě to může sejmout :D. No, bral jsem to jako výzvu a podobně jako na jiné věci (utírání bez toaletáku :DDD ) jsem se řádně předem připravoval beraními rohy a papričkami. Nejvíc jsem se ale bál, že jakožto masožravec, který k řízku nejraději přikusuje salám, budu mít problém s vegetariánským zaměřením. To, co se ale stalo, mě velmi překvapilo. Kuchyně nebyla až tak ostrá a vegstrava byla tak dobrá, že mi flák masa vůbec nechyběl.

Indická kuchyně je velmi pestrá, překypuje barvami, chutěmi a vůněmi. Mně osobně nejvíc uchvátila široká nabídka omáček. Když jsem poprvé dostal tác s hromadou rýže a šesti omáčkami, nevěděl jsem, co si myslet. Jedna byla sladká, druhá slaná... prostě všechny chutě. Koření dávají do všeho. Kořenit je pro Indii typické (chvílemi jsem měl pocit, že koření i zmrzlinu – nekecám, jedna byla jak ďábelská topinka). Základní potravinou je rýže, která se v různých podobách (vařená, smažená, pečená, dušená) spolu s různými plackami podává skoro ke všemu. Celé se to jí takovým způsobem, že se troška omáčky vylije na rýži a zamíchá, až vznikne kašička, ta se pak nabere na prostředník a ukazovák a palcem natlačí do pusy.

Přestože máme všichni Indii zafixovanou jako zemi chudou a hladem trpící, v místech, kde jsme byli, jsem ten pocit neměl. Jídla bylo všude dost – všude samá kráva, dokonce i mezi auty (pro Scheldony – toto byl sarkasmus :D). Měl jsem pocit, že zhruba na každých padesáti metrech je restaurace, bufet nebo pouliční občerstvení.

Když jsem se vrátil domů, indická jídla mi chyběla. Ve Vídni je spousta indických restaurací, ale… Chutě jsou uzpůsobeny místním. Bohužel, známe to všichni. Snad si někdo nemyslí, že ve Vietnamu je národním jídlem kung pao a gyros s rýží… Při své snaze aspoň si sám něco uklohnit, jsem narazil na výborný blog paní, která v Indii žije. ODKAZ!!!! Proto doporučuji všem, kteří si chtějí v sobotu udělat výjimečný oběd, ať zabrousí na tyto stránky. A nebojte, je to slovensky ;D

Fastfood

Rilský manastýr - Bulharsko

Rilský monastýr v Bulharsku  (wiki info) je nabozensky skvost, perla pravoslavné církve v Bulharsku. Byl vybudován na počest Ivana v pohori Rila.

Na monastyr jedem ze Sofie a protože se blizi check out z tedle země, volíme nejrychlejsi způsob dopravy. Jedeme nejdriv vlakem, pak stopem a v horach k monastyru busem. Protože a prestoze je to perla, nebojím se rict stejna jako Lednice, je zde plno turistu, ale neplatí se vlezne. Lide se sem sjizdeji uctít památku i se pokochat prekrasnymi horskymi panoramaty.

My stravili v arealu snad nekolik hodin. Na nadvori je kostel podobne jako v Rumunsku zdobeny freskami zvenci. Clovek obchazi celou tuto stavbu a snazi se zaradit malby do biblickych pribehu, ktere mu jeste utkvely v pameti. Vstup dovnitr je zdarma, je nutné se ale zahalit. Muzum postaci pouze kalhoty, zeny museji mit zahalena i ramena. Oblekame tedy tri tydny smradlavé, v batohu tlejici, v rekach prane a nad ohnem susene svrsky a usmivame nad myslenkou, kolik volne prostoru okolo nas lide nechaji.

Nadherne malby, biblicka vyobrazeni nebo mnisi stale zde zijici působí, ze snad ani nepatri do tohoto sveta. Connect se svetskym svetem zde udrzuji vsude pritomni stankari (nastestni ne uvrnitr arealu). Pres vsechnu tuto krasu a uchvatnost nam to ale stejne nedalo a vypadli jsme jeste na kratky trek.

Jak uz je to v ortodoxni cirkvi zvykem, jsou vsude okolo ikony. Jak uz je to zvykem asi v kazde cirkvi, kostel nebo chram neni postaven na skutecne pustevne. Vydavame se tedy misto svateho Ivana hledat. Je to celkem narocny vyslap podel skal. Kdyz se dostaneme k jeskyni, kde je praminek s vodou, hrnicek a pouze par lidi, neubranim se otazce, proc lide jezdi uctit Ivana do monastyru. Ale do mista kde lecil, poustevnicil, zil a zemrel, nezabloudi... No, kazdemu po vuli.

Potkame tu par z Moravy a je to super, ostatne jako vždy, slyset rodnou rec po dlouhe dobe. Dozvidame se, ze v Bulharsku se ma vyskytovat priblizne sest set medvedu – parada, chceme v horach stanovat. Nicmene nas to ani na chvili neodrazuje a vydavame se do kopcu. Po ceste narazime na kemp, kde si dopravame asi nejlepsi sopak v zivote, cevabcici a pivo :D. Cesta k jezeru Suchoto ma trvat jen tri hodiny, takze pocitame, ze bez batoziny jsme za pet hodin zpatky i s prohlidkou. Vyslap – horska klasika noha pred nohu, zavrat a svalovice, ale vyhled stoji za to, krasa nesmirna. Cistounke pleso laka k vykoupani, ale neni time, supajdime zpatky...

Vecer se vykotvime na krasne rozkvetle louce, díkybohu, ze nejsme alergici, a uzivame si ze stanu pohodu tohoto mista. Uz ted jsem z vyhledu stastny jak zelva, to nejlepsi ale melo prijit. V noci, kdyz sla Barca neco checknout ven, me budi, ze musim neco videt. V domeni, ze se jedna o vytouzene setkani s medvedem, lezu tise jako myska, podivam se ze stanu a pak dostanu strasnou ranu. Hvezdy a obloha jako by staly na dosah ruky. Tohoto pohledu jsem se tak polekal, ze jsem cukl zpet do stanu. V miste, kde nejsou zadna svetla a obloha je tak pruzracna, vypadaly hvezdy jako jiskry na sametovem platne.

Rano, jako kazde rano v lese, kosa a jinovatka jako prase. Balime tedy tak rychle, jak to jde. K monastyru je to pekna streka a jeste k tomu z kopce (horsi jako DO kopce). Cestou jede asi jen jeden jeep, ridi jej Pop, ktereho jsme predesly den financne obdarovali. On nam za to naoplatku dopreje krasnou prochazkou Rilskym pohorim...:D