18.01.13

Jak jsem dojel za Barčou do ráje na zemi


Ohlásila se paní zima. Vzpomínám tedy na teplé dny a teplé krajiny. I vzpomněl jsem na dobrodružnou cestu, jež jsem zažil, když jsem loni letěl navštívit Barču na vykopávky do Egypta.

  Vše začalo odjezdem. Měl jsem, mimo jiné, dva dny bydlet v domě s egyptology a abych se nějak odvděčil, běhal jsem a sháněl vepřové speciality a nějaký tvrdý alkohol. Koupil jsem toho tolik, že jsem musel přeorganizovat batoh a oželet nějaké ty trencle.
 
   Nemám moc rád létání. Ale vlakem by to bylo moc drahé a na kole by to trvalo. No nedá se svítit. Na letišti jsem v Bille dokoupil pár lahváčů, aby toho nebylo málo. A protože jsem z létání opravdu nesvůj, hned jsem jednoho lupnul. Musím si dělat srandu jinak mě trefí. Na letišti tedy navazuji oční kontakt s letuškami, ty mi mile odpovídají a některé ukazují i gesto s prostředníčkem, nevím proč ???. První Plzeň zmizela, jako by se vypařila, otvírám tedy další, podlévat se musí a já mám strach z možné dehydratace :) Jdu na selfcheck mašinu. První pas nebere, pak ani druhá ani třetí, no fundovaná osoba se mračí na mého lahváče v ruce a naskenuje mi pasoš hned napoprvé, divné .... Vzdávám se pokladem nadité krosny a sedám do letadla ke dvěma babičkám. Jak prohodím, že ten let do Ankary potrvá pěkně dlouho, do babiček jako kdyby bodlo a hned volají letušku, kam to vlastně letíme jestli nejsou ve špatném letadle. No babičky měly smysl pro humor, vtípek pochopily. Nakonec se z obou vyklubaly super společnice. Když mi ukázaly svůj pas, vzpomněl jsem si na babiččinu knížku ROH - samé razítko. Nejmilejší na nich bylo to, že se "nebály" letět do Egypta na vlastní pěst. Jedna z nich se takhle sbalila skoro každé tři měsíce a někam si sama zaletěla, paráda.  Taky chci mít takové stáří.
  
   V Káhiře už je noc a na celé letadlo se vrhá dav taxikářů. Hned mě napadla dobrá kanada: Když ke mě taxikář dorazil, chytil jsem ho přátelsky kolem ramen a pošeptal mu: "Já nejsem tvůj člověk, ale ten - divej, divej" a ukazuji na blížícího se rozhozeného Rakušana. No oba dva tam stáli vyjevení jak totem Inčučuny a nejspíš nenápadně hledali skrytou kameru. Sám se pak vydávám najít bus do města. 

   Musel jsem odmítnout tisíc nabídek na tágo a tisíckrát si poslechnout, že do města žádný bus nejede, než dojel. No jo kšeft je kšeft, beru to. Ale ten rozdíl je značný. Tágo 150 liber - bus 1,5 L.E. seznámení s domorodci v ceně!!!  V  buse přisedá chlapík  (jméno si nepamatuji, ale asi Mohammed, nebo Ahmed), který se mi stane neocenitelným pomocníkem. Nejdřív jsem podezíravý (proč by mi někdo chtěl jen tak pomáhat) ale po tom, co jsem se definitivně  přesvědčil, že arabsky umím jen Inšallah, salam aleikum a Allahu akbar, mi nic jiného nezbylo. Ve městě mě zavedl Mohamed ke vlakovému nádraží. Odháněl ode mně prodejce všeho možného a taxikáře. Jen když se objevila turistická policie sklonil hlavu a znenápadnil. 

    Na nádraží začala sranda. V jedné místnosti si chci koupit lístek. Tam ale Mohamedovi řeknou, že musím jet turistickou třídou, je dražší ale je tam klimatizace. Dražší je šíleně a klimatizace podle mne spočívala v možnosti stáhnout okénko. Trvám na tom, že chci jet s místníma. To ale musím do vedlejší místnosti. Stejný prodavač se otočí na židli, popojede o metr k vedlejšímu oknu a zeptá se mě, že co chci. Já nejsem schopný slova a musím se jít vyčurat. Mohamed se taky směje, ale smlouvá za mě dál. Tam mi řekne, že nemám na výběr a musím turistickou. Toto se několikrát opakuje až se do toho vloží i tur. policie. Já rezignuji, čas běží. Když mi lupen skoro prodává, zjišťuje, že tur. kvóta je plná. Takže musím běžnou třídou. To znamená jít zase do předešlé místnosti. Kde se stejný prodavač zase otočí na židli a zase zeptá co chci. A tak Mohamed, že chci lístek, ale prodavač, že mě jako turistovi tento lístek prodat nemůže. No jdu si koupit vodu a  cestou potkávám španělský pár, půjčuji si jejich lístek, a říkám přesně takový chci !!! A k dané ceně přidávám nějakou tu libru.  Perem cosi napíše na papírek, který mi podá místo jízdenky a prej můžu jet :D. Ok, vše vyřízeno v turistickém vagonu se záhadně uvolnilo místo. Mohamed je rád, že mám lístek a že jsem našel své "krajany" (my Evropané jsme všichni stejní) a chystá se mě opustit. Protože se mnou vice než hodinu lítal z jedné místnosti do druhé, aby se bavil dokola s tím stejným úředníkem, chystám se mu dát nějaký peníz. Mohamed ale rezolutně odmítá. Vadí mu, když si celý svět myslí, že Egypťané jsou jen na peníze a že jsou zloději. Jako odměna mu bude to, když o Egyptě budu hezky vykládat u nás doma. Staniž se. Bůh tě opatruj Mohamede a necht jsou všechny tvé děti zdravé, diky! :D

   Ve vlaku sedám ke Španělům, dělíme se navzájem o dobrůtky, co jsme si vzali. Oni jsou rádi za pivo, já za víno :D Musím s tím tankováním brzdit nebo Egyptologům moc piva nedovezu. Vagon je skoro prázdný a je super si na několikahodinovou cestu trošku zdřímnout. V tom mě vzbudí hluk. Když otevřu oči, čučím - skupinka obrovských chlapů se samopaly. No málem jsem se posral. Něco po mě chtějí, ale absolutně nemám páru co. Španělé přes uličku vypadají taky vyděšeně a bezradně. Pak se tam kdesi objevil chlapík, co umí anglicky a řekne, že jsem jim zasedl sedadla. Ufff, No do háje Sapry houpajici se na ramenou mě přesvědčuji, že ta místa jsou opravdu jejich. Balím švestky a mizím. Na konec mě průvodčí zavede do vagonu s egyptskými cestujícími. Takže jsem tam stejně skončil. A bylo to lepši než v tom tzv "turistickém" odděleni. Na uklidnění odpečeťuji láhev bylinkového likéru, tlačím wienerwurst za žgraně a pouštím v mp3 Donutila. Stejně už mi nějak nejde usnout. Mezi tím se rozední a já se snažím něco rozeznat za špinavými skly. 

   Po pár hodinách vidím na skále vysekaný nápis ASWAN. Paráda za chvíli jsem u Barči.   Snažím se tu cestu sem nějak shrnout. Přicházím na to, jak moc mi takové cestováni dává.  V letadle potkám staré dámy, které se rozhodly na penzi poznat svět. V Káhiře starého Egypťana, který je ochotný se mnou několik hodin kupovat lístek. Nebo ozbrojenou ochranku vlaků, která mi se svými laufy zrychli střevní peristaltiku. A to jsem tu jen pár hodin! Už vystupuji z vlaku do probouzejiciho horka, objímám dojatou a dokonale opálenou Barču a jsem připravený podívat se na ten její ráj na zemi.

10.01.13

Loučení s Vídní

Barču vzali na univerzitu v Cambridge a já si řekl, že bylo dost života jako kontinentální krysa. Chce to vyrazit na ostrovy! Zdokonalit další jazyk, zatrénovat s Angličany, a okoštovat ten jejich Ale a Cider - jo a taky na to měla vliv myšlenka, že by se kolem mé květinky mohly sbíhat jiní :D.

Nastal tedy čas opustit bývalé císařství a přestěhovat se do současného království.

Stěhováni proběhlo pro nás mírně smutně. Tak jako jsme se všichni spolubydlící  na Haslingergasse před třemi lety naráz nastěhovali, tak jsme i všichni v podstatě náraz vzali kramle. Každý někam jinam. Co se dá dělat život běží dál a ne a ne zpomalit. Ale ty společné spontánní středeční večírky mi budou chybět. Stejně tak fantazírovaní s Frenkym, Veroničina nevyčerpatelná touha a nasazení v přibližování starého Egypta nám obyčejným smrtelníkům, nebo Miščina pozitivní energie. ...
   Když jsme si tak balili bylo neuvěřitelné zjistit, kolik krámů jsme za ty tři roky nashromáždili. Zkrátka moc vzpomínek. Museli nás pakovat dvě plná auta (jenom knihovna zacpala skoro celý jeden vůz a k tomu ta spousta suvenýrů ...)
     Loučení s Vídní bylo plné nostalgie. Prošli jsme si s Bandrsem skoro všechna místa, která jsme navštívili při našem nastěhování. Zašli do "Zoo", kde jsou zvířata našich lesů, luk a hájů volně puštěna - Lainzer Tiergarten  (Je opravdu zajímavý pocit sednout si do trávy a piknikovat, když deset metrů od vás ryjou volně puštění divočáci louku. Takový čuník, když se zvědavě přiblíží dokáže spustit adrenalinu).
 Na pohárek dobrého burčáku zašli za dobrými kamarády Павел a Зузаны do Heurige v Rodaunu a na večeři k nim domů.
    Stihli  jsme divadlo i československý večírek v Kirchenu. Zpívat české písničky za doprovodu kytar a violy je v Rakousku silný zážitek. Rozloučení s  MMA klubem, kde jsem propotil tři roky na žíněnce bylo taky parádní, kluci mi na památku udělali pár modřin, abych na ně myslel. Manager mi podal ruku a řekl že se těší až se vrátím a budu předávat zkušenost z anglického oktagonu. Já rozdal na památku sbírku plakátů ...

 Jsem rád, že jsem se stihl otočit za Simixem do Olmiku. Ty "návštěvy" Čr jsou dost dřina, obvykle se piva zaokrouhlují na desítky. Nejinak tomu bylo i v Olmiku, kde jsme každý den do pěti do rána ochutnávali mistni škopkové speciality. Před odletem jsme stihli i čaj s Vojmilem. A jako nejlepší tečka na závěr jsem se stavil za rodinou, která mě jistým způsobem přijala za svého.
S bývalým kolegou, nyní velmi dobrým kamarádem z pekla jménem Hotel in Hernals, jsme dali v časech prohibice podpultového ruma -  paráda jak má být. Takže i rozloučení s ČR proběhlo v duchu českých tradic.

Vídeň se stala mým prvním opravdovým domovem. Poznal jsem tu skvělé lidi (vyjmenovat je všechny by bylo skoro nemožné a vypíchnout jen některé by bylo nefér), krásná místa a získal spoustu zážitků. Těším se až se zase se všemi shledám.
Myslím si ale, že  principem a smyslem života je pohyb a posun, někdy i velmi turbulentním stylem.   I když ne vždy je to lehké, poznání a obdiv z nového se pere s opuštěním toho starého.  Je proto čas vyměnit Kaffee za Earl Grey, pivo za Ale, uzamknout vše dobré v srdci a otevřít ho novému.