28.11.10

V praci

Pracujeme kazdy den krome patku, ktery je pro muslimy totez co pro krestany nedele a jelikoz my (nas tym) to nase udajne vyznani tak neprozivame, nebyl problem se prizpusobit muslimske casti tymu a urcit za volny den patek. Muslimska cast tymu se sklada z: dvou egyptskych policajtu, co cely den cumi na bednu a nosi bouchacku za paskem u gati, vratneho, ktery nikdy vrata neotvira, protoze neslysi ten rachot, kdyz na ne lidi mlati – cumi na bednu nebo masti karty s policajtama. Dale tu mame Muafu, to je hermafroditni Egyptan – nam prideleny inspektor z pamatkoveho ustavu, ktery dela cely den to stejne co policajti a vratny, ale ma navic jeste jeden ukol: kazdy den rano otevrit a vecer zapecetit budovu, ve ktere pracujem a kde jsou uskladneny dulezite nalezy (tzv. magazin). Coz tedy s uspechem zvlada, i kdyz furt chodi pozde, ale kdyby blbe zavrel napr.okna nebo cokoliv nezkontroloval a nekdo to tam vykradl,  jeho hlava by padla jako prvni. Hermafroditni je proto (delam si srandu), ze ma velmi zenskou postavu a samozrejme policajtum neni blbe se mu za to smat. To, ze se mu minuly tyden narodil syn mu asi stejne nepomuze.
Nejdulezitejsi soucasti tymu jsou Quftiove (ja jim rikam Quftici – je to pohadkovejsi). Quftici proto, protoze pochazi z vesnice Quft v Hornim Egypte. Na vsech vykopavkach po cele zemi, veskere egyptologicke zahranicni mise pouzivaji jako kopace Quftiky. William Flinders Petrie, jeden z prvnich egyptologu, totiz na svych vykopavkach v 19. stoleti pouzival chlapy prave z teto vesnice a stala se z toho uz tradice – hlavne protoze si mezi sebou generace muzu v Quftu predavaji veskere znalosti a dovednosti jako znalost pudy, vrstev apod. na vykopavkach. Je to proste remeslo vazane na rodiny a tuto vesnici a svym zpusobem na nej klany vlastni takovy pomyslny patent. Nutno podotknout, ze jejich najimani je opravdu opodstatnene –narozdil od vetsiny Egyptanu maji perfektni pracovni moralku, cit pro zeminu a hlavne kopu zkusenosti, takze samozrejme ja jsem tady oproti nim uplny zelenac a i kdyz jsem na place jakoby nad nima, mam znalosti z jine egyptologicke oblasti nez oni (zatim) a do rozvrhu vykopu si jim jeste kecat netroufnu.
I vzezrenim se Quftici od ostatnich Egyptanu vyrazne odlisujou, poznate je zdalky. Jako pracovni obleceni nosi teplakovky a na to galabyu, coz je takova nocni kosila az na zem s dlouhyma rukavama a na hlave bily turban. Nechapu, ze se v tem neupecou, holt jsou zvykly. Plet maji snedsi nez Kahirane, pac jsou z jihu, ze jo. No a nejdulezitejsi faktor je, ze jsou nadprumerne vysoci  - i na Evropany! Nejvyssi Quftik, shodou okolnosti jejich sef-nacelnik, ma pres  1,90 m, ma kolem sebe neuveritelne fluidum a vyrazuje z neho opravdu neco mimoradneho, uctihodneho, nadrazeneho, aniz by rekl pul slova.  Ti nejvyssi Quftici jsou jedini Egyptani, ktere jsem potkala a jsou vetsi nez ja.
Abych zminila nektere podrobneji – nejradsi mam tyto tri, kteri jsou nahodou i nejstarsi a jejich slovo ma pri praci nejvetsi vahu, jsou to – Rais Ibrahim – to je ten obr (rais je titul nacelnika, ne jmeno), Rais Baktri a Abd el Gabbah. Vsichni jsou super ale nejmilejsi je mne Baktri.  Jsme stejne vysoci no a hlavne je silene podobny memu tatovi, ma stejneho knira a usmev, tak u neho se nemozu ubranit naklonosti i kdybych chtela... J
No a jelikoz jak jsem psala Quftici nejsou jen obycejni kopaci co vozi kolecka, pronajimaji za nase penize kluky z vesnice na noseni kyblu a podobne pomocne prace, napr. u sita. Kluci jsou vesmes strasne mladi, sice se prvni den reklo, ze budeme brat jen ty co donesou obcanku a prokazou vek nad 15, aby jsme podporili skolni dochazku, ale v praxi to neni udrzitelne. V Egypte je povinnych jen asi pet skolnich trid, sousedni vesnice-predmesti je chuda a kluci jen co si odkrouti prvnich par roku uz musi pracovat, aby tatovi pomohli uzivit rodinu. I kdyz egyptsti kluci vypadaji strasne dlouho strasne mlade a vek se blbe odhaduje, nas nejmladsi muze mit tak 11.
Ovsem byl tu i pokus zabrat misto nejmladsiho od asi ctyrleteho spunta, ktery dosel za Rais Ibrahimem – vyskovy rozdil byl asi metr a pul – a dozadoval se prace, ze pry musi pomahat. Byl rozkosny, malem jsme ho snedli. Poprve dosel v riflach a kdyz byl odmitnut, dosel za pet minut znova uz v pracovnich na nic se neptal a capl kybl. No chudaka ho zas poslali dom, tak chvilku trucovala a pak to vzdal... J

18.11.10

Ellorské jeskyne, opice a movie star




Doji vzdava hold
Ráno vyrazíme s japonským kamarádem Dojim do Ellorských jeskynní. Dojiho jsme potkali čirou náhodou. Když jsem zapisoval deník, došel za mnou a ptal se kudy se dostane do Ellóry. Slovo dalo slovo a už s náma zůstal.
 Při klasickém kamarádskem výslechu zjišťujeme, že Doji studuje buddhismus (sem si zaletěl prohlídnout studijní materiál :D ) a že má modrý pás v Kyokushin karate. Je to sympatický chlapík a říkáme si, že nám může barz co z buddhismu osvětlit.
   Ráno dáváme dnes již legendarní Barčinu snídani. Aby se něco stalo legendarní, musí to mít hluboký význam nebo být intenzivní zážitek. Snídaně se stala takto významná tím, že kdykoli se v budoucnu Barča jen podívala na idlí, thalí, nějakou placku a hlavně masal dósu, Pavlovův reflex ji poslal snědenou porci na výlet, opačným směrem. Tento proces se slangově označuje  jako GRCÁNÍ. Nechápu ale proč mě tam tak chutnalo.
Na autobusové zastávce poprvé zažíváme to čím je Asie pověstná. Tlačenka v buse. Když se nám podaří zjistit, který autobus jede vytouženým směrem, babičky do té doby nemohoucí se vrhnou hlava nehlava vpřed a odhazují nás všemi směry, aby byly v buse první. - jakákoli podobnost s Brněnskými důchodci je samozřejmě zcela náhodná.


Ellorské jeskyně jsou skvost. Bližší informace o oblasti poskytne chytrá paní Wiki. Když se dokodrcáme přecpaným busem, jsme v turistické pasti. Všude naháněči, kteří chtějí prodat cokoliv, co se prodat da.       Od nafukovacích balónku, přes dalekohledy nebo průvodce.

Hned po vstupu do areálu čeká první atrakce. Krmení volně pobíhaících hulmánů (podle této opice se jmenuje opičí bůh Hanuman, nebo to je naopak?). Dají se zde pro opice koupit banány nebo ořechy, opičky to vědí a proto tipují každého, kdo se přiblíží k prodavači těchto pochutin a hned somrují. Když jsem si z jedné udělal srandu a banán začal jíst,  pomstychtivě se rozběhla a ze zadu do me napálila. Barča je v sedmém nebi. Vidět opice a moct se jich dotknout v jejich přirozeném prostředí byl její hlavní důvod pro výlet do Indie - proto dojetím roní slzenku. 

opice indicka a opice fafrice
Jeskyně jsou nádherné (o jejich důležitosti svědčí to, že jsou v UNESCO).  Mají mnoho nej a rozepisovat se o nich je nadlidský úkol - každý, kdo má zájem najde výborný popis zde.
Mám zde obrovské množství nových přátel, teda aspoň to tak působí, všichni na mě volají: Hi my friend, How are you my friend, Special price for you my friend ... atd atd. Chytám se do pasti když se dívám na náhrdelník z opracovaných kamenů. Prodavač se stane naším průvodcem a kdybychom náhodou nepoznali čísla, upozorňuje nás, že toto je jeskyně číslo jedna, toto číslo dvě ... :D samozřejmě mezi tím nabízí vše, co má v kapse na prodej. Od náhrdelníků přes sošky a mince .... My nemáme zájem jenže businessman je neodbytný. Proto vždy, když někam zalezem tak čeká venku až se vrátíme. Jednou volíme jinou ústupovou cestu než tu, kterou jsme došli, ale prodavač má Filipa :D takže se mu neschováme. Chudák musel absolvovat docela túru když pořád za nama chodil s krámkem v kapsách.

Nejvetsi atrakce pro nas je zde Šivuv chram a pro Indy - my.  Dojiho jsme ztratili a sami jsme unaveni, takze se stridame v pruzkumu a hlidani. Barca se svou decentni "nadvyskou" zdejsi plache muze trosku odrazuje, proto se s ni nikdo nechce kamaradit :D. Ja kdyz zevluju u batoziny nevim kam se driv podivat, Indu jsou kolem me mraky, vsichni si na me chteji sahnout a vyfotit - citim se jako Dzrordz Kluuny. Kdyz po stoosmaosmdesate odpovim kolik vydelavam a cim se zivim, dochazi Barca, takze dame par poz na mobily a zdrhame. Kdyz se vydrapeme nahoru na vyhlidku, potkame Dojiho. Toho nikdo sice fotit nechce, za to dokaze na lidi pusobit zvlastnim dojmem. Kdyz jdeme treba okolo piknikujici rodiny hned mu daji pojist, mozna je to ten duch buddhisty, co z neho vyzaroval....
Idilka s vodopady

I kdyz jsou vytesane jeskyne spolu s obrim chramem super, stejne Barca pokukuje po opicich u brany. Takze kdyz se vracime, leti jak utrzeny vlak a protoze prachy hlidam ja premlouva me: Staninecku kup mi banan, mam hlad :D. ( Zastavam totiz ten nazor, ze "divoka zver" by se nemela krmit :D ). Jasne ze kupuju bananu trs a orechy navdavkem. 
    Opice jsou neuveritelne vynalezave, kdyz jim clovek poda hrst orechu, chytnou ho nejdriv za ruku aby s nema nahodou nezdrhl a pak si tu svoji papulu cpou co to jde.

Lingam se slonem na namesti Shivova chramu
  Odchazime do restuarace, takoveho mistniho motorestu. Jeste stale jsme nervozni, takze kdyz nam donesou colu kontrolujeme uzaver - clovek nikdy nevi. Protoze je hygiena mizerna vracime ji, hrdlo bylo tak spinave ze i ty opice by vahaly, maji-li si loknout. Kdybysme tenkrat vedeli co vsechno nase telo bez prujmu behem pobytu stravi, vykaslali bysme se na hygienu hned zkraje... :D





Mezi Ellorou a Aurangabadem je starobyla pevnost. Busem se tam dostat neda, tak stopujem. zastavi nam Jeep. Mou krosnu hodi na zahradku a nejak zarigluje  - kdyz nervozne protestuju mava rukou, ze si mam uz sednout a jedem. OK


Daulatabadska pevnost

Pevnost se sice uz rozpada, ale to nejdulezitejsi z ni zustalo. Nekolika kilometrove hradby, vez a kanon. Pred pevnosti klasika prodejci, zde se mi povede celkem solidni kseft. Chlapik mi nabizi brozurku o pevnosti za pade - ja, protoze se ho chci zbavit rikam deset, on me pronasleduje do te doby nez ji za patnact koupim. Na brozurce je pak  vzadu napsana prodejni cena 35 rupii, takze fakt nechapu co na me trhnul....



Vlezne podobne jako do Ellory, je pro mistni 5 pro cizince 250. Rikam si snad to bude stat za to. A ...parada. Je zde spousta bran i s vraty posetymi hreby proti bojovym slonum, nadvori, oltarku a mezi tim se tyci do vyse mesita. Vnitrni cast je pevnosti obehnana vodnim - rozumej odpadkovym - prikopem.

Zajimavosti na tehle pevnosti jsou dve. Prvni je cesta na nahoru. Drive se muselo projit stredem hory ruznymi chodbickami kde cekalo mnoho pasti. Nyni existuje i cesta pro turisty po povrchu. Rikam si zkusim to postaru, lezu do chodby a o tom jaka je tam tma jsem se presvedcil kdyz sem zhasl baterku. Do teto chvile mi nedoslo ze jsem nikdy nevidel absolutni tmu, ze kdyz se zhasne po chvili clovek vidi aspon siluety. Tady ne. Protoze na me padl strach, vratil jsem se presvedcit Dojiho at se jde mrknout taky a v nestrezeny moment jsem zhasl :D chudak se tak polekal tmy - zni to dost blbe, ale je to tak- ze zakricel. Ulevilo se mi, ze straspytel nejsem sam.

zbytek pevnosti s minaretem
Radeji jdeme turistickou stezkou. V techto chodbach ciha mnoho pasti, da se to projit ale s velmi dobrym svetlem a ocma na stopkach.i


Vyslap nahoru je fakt drina. Ale vyhled stoji za to. Bohuzel vandalismus je mezinarodni fenomen a proto i tady co neni ukryto davu lidi je zniceno. Takze vsude jsou inicialy mistnich. Uplne na spici je luxusni vyhled a nekolikametrove delo. Tyto dve veci opet probouzeji to romanticke v nas a tak se pritulime. Bohuzel nam nedochazi, ze vztah mezi zenou a muzem se tu na verejnost neproziva, takze se nedobrovolne stavame atrakci ala Bollywood (Indove miluji preslazeny zanr a toci tak spoustu filmu, muz chce zenu, ale z nejakeho duvodu je mu v tom braneno, tak o ni bojuje a pak se na konci romanticky obejmou, nejlepe v nejakem kycovitem prostredi, dokonce ani polibky se publiku v kinech ve filmech nedopravaji..)

Kycovite prostredi tvori zelena, do dali se tahnouci ryzova pole a ruiny hradeb se zapadem slunce. Obecenstvo dela zhruba dvacet Indu okolo - koukajicich se nejdriv do okoli a pak nenapadko na nas.

No a ve vsi te slave jsme si mi neuvedomeli, lupneme tam jednu hubicku a medvedi obeti. Potom v nastalem tichu slysime uder dlani pak dalsi a dalsi, no nakonec aplaus jak na koncerte. Statecne rudneme, divame se na spicky bot a v tu chvili vyskoci Doji, sedici kousek dal a zacne se klanet, a provadet gesta jako ze dekuje vsem za potlesk, takze se k romantice pridal i humor. Parada

Toto predstaveni se samozrejme neobejde bez foceni akteru. Takze po tom co se vystridame v ruznych pozach, aby pod nami nezustal dulek konecne mizime.

Kdyz odjizdime, tak nez stopneme luxusni klimatizovanou karku, obdivujeme nalety obrich netopyru ala Pterodactylus. Tech je tady vsude strasne moc, ale tak obrovske jsem jeste nevidel !!!


Doji ukazuje kam poleti priste


16.11.10

Kecy v kleci - aneb jak je dulezite zvednout prdel a presvedcit se ...

Jak jsem psala nedala jsem na varovaní, že během obětního svátku nemáme moc vycházet na ulici a vypravily jsme se dneska s mojí supr spolubydlící do jednoho z těch chudších předměstí Kahíry, které nám šéfka doporučila jako centrum krvavě-nechutného dění.


Pohled z našeho okna

Zatímco sousedi v deset dopoledne měli poslední ze svých býků stažené a už jen porcovali biftečky (mrkni na fotku), my jsme metrem vystoupili na zastávce El Malek el Saleh a čekali nečekané.


pravičácká ovce



Avizováno bylo toto: brodění po kotníky v krvi, mezitím plavajíci hlavy zvířat, veselý muslimové a mrtvolný puch. Tímto bych chtěla vyzvat všechny zabedněnce v jakékoliv podobě, ať si začnou dívat do huby, protože realita byla následující: Většina rodin sice porážela kozu, ovci, ti bohatší býky, ale nebylo to nic jiného než naše zimní zabijačka. Skoro nic se samozřejmě nedělo na ulici, ale většinou na dvorcích v soukromí - co se na ulicích odehrávalo byly scény v řeznictvích, když to rodiny přenechali zkušeným řezníkům a pak si jen odvezli maso. Sem tam jsme narazili na loužičku krve u kontejnerů, protože zbytky šli samozřejmě do odpadu. Občas někdo na chodníku prodával kůži, což mi taky nepřijde nějak drastické a mrtvolný puch se taky nekonal, protože přece nejsou blbý, aby v tom pařasu necháváli vnitřnosti a krev válat na ulici.. vše se hned spláchlo do kanálu, i obsah střev a nikde tu nic nesmrdí...


První syn


pak chtěl i táta

A jak říkala moje spolubydlící museli jsme i docela hledat, aby jsme nějaké to místo, kde se zabíjelo, našli..snad jsme byli kvůli těm mylným očekáváním trochu zklamané J taky nutno podotknout, že jsme tvrzení opravdu důveřovali, protože jsmeho měli od šéfky, která tu traví rok co rok šest měsíců už 14 let, asi se taky bála vyjít a měla to z druhé ruky, nebo co



''Och jak důležité je v životě zvednout prdel a přesvědčit se o tom, že co jste někde četli nebo co vám někdo řekl, že je pravda...''
Je to stejné jako u nás tak oblíbený argument, ať nám muslimové v Evropě nestaví mešity, vždyť kdybysme chtěli u nich postavit kostel, vyhodili by nás do vzduchu...Tak se na to mrkněme, kostely a křesťanské komunity jsou ve všech arabských zemích (snad kromě Saudské Arábie, což je extremní příklad) a myslím, že arabský svět s tím nemá problém. Dál to rozvádět asi nemá cenu (viz Maroniti, Syrská ortodoxní církev, Koptská církev nebo Arméni na Blízkém Východě)...



 ''....V jejím případě to dopadlo dobře, ale že prý se v té budově jednou ztratili velvyslankyně ze Sierra Leone asi na čtrnáct dní....''

Dalším zajimavým zážitkem posledních dní bylo vyřizování pracovních víz. Musím říct, že jsme to sfoukli dost rychle, asi za tři hodiny, ale to taky jen proto, že Australanka Natalie to dělala už po x té a přesně věděla co a jak..
Nejdřív jsme se kodrcali do oblasti Abassya, kde se nachází Supreme Council of Antiquities, tedy egyptský památkový ústav a lapí tam Dr. Zahi Hawass (ta egyptologická máňa co se stylizuje jako Indiana Jones). Budova je rozmlácený panelák, v místnostech 5 krát 5 metrů sedí 8 úředníků, každý za vlastním obřím stolem, takže pohyb omezen.. a to vše v 11 patrech. Výtah má vlastní hlavu, vlastní pravidla a tím pádem i vlastního „strojvedoucího“, který určuje prioritu zastávek mezi přízemím a 11. patrem podle nálady, úplatku nebo důležitosti osoby, kterou veze.
V kanceláři pak prý už legendární Ms. Samye pečlivě opsala každé písmenko z našich pasů na kus papíru  -  za asistence další milé prdelaté paní v letech, která jí hlavně pomáhala vyrvat nebo naopak zakopat dovnitř beznadějně přeplněné šuplíky. No škoda, že se tam nesmělo fotit.. J
S obdrženými lejstry jsme museli na druhý konec města na imigrační úřad, tomu monstru se říká „Mogamma“ (http://en.wikipedia.org/wiki/The_Mogamma). Je to obrovský bárak, zas široký jak dlouhý a uvnitř to je až na ty neustále kontroly kovů a rentgeny jako v holubníku. Přepážky mají buď plexi nebo mříže. Když chytnete přepážku s mřížema začíná boj, chytnete se jedné šprušle, začnete kolem sebe kopat a přitahujete se co nejblíž k úřednici než to ostatní vzdají. Stojíte-li u plexiskla použijete za a) lokting, nebo za b) tak jako my prostorově výraznou osobu (v našem případě Natalie – čupr holka s velkýma k....) jako útoční štít k pohybu vpřed. Pak už to jde jako pomásle, úředníci tady jsou sice byrokrati, ale makají vskutku roboticky. Ta ženská, co nám vypisovala formuláře se na ně při psaní vůbec nedívala...
Důležité také je, se v Mogamma neztratit, jak se to stalo jedné z nás. Otočila se u kontroly zavazadel asi na vteřinu a už nás nenašla. V jejím případě to dopadlo dobře, ale že prý se v té budově jednou ztratili velvyslankyně ze Sierra Leone asi na čtrnáct dní. Jak?
No prostě nějak neměla po ruce pas a když nemohla prokázat totožnost, tak jí zabásli do sklepení budovy, jako že je v zemi ilegálně. Manžel ji tam objevil po dvou týdnech pátrání polomrtvou, protože dostávala jen vodu (v egyptských nemocnicích i vězeních apod. se o vás musí starat rodina, stát má jiné starosti)...
Taky nám byli vybaveni archeologické průkazy, takže máme na památky vstup zdarma. Mě ho samozřejme ty ku... hned první den před Menkaurovou pyramidou v Gíze čmajtli. Tím nejdebilnějším způsobem ze zavřené knížky, kterou jsem měla v klíně. Kluci byli fakt šikovní.. Inteligentně jsem se pak snažila vplížit mezi spodinu památkového areálu (což jsou ilegální prodavači – AJ GIV YUUU EDŽIPŠN PRAJZ ) a odkoupit ho na domnělém černém trhu zpátky, ale moje skutečně černočerná spojka selhala... no nic, průser jak sviňa, kdoví jestli je možné získat náhradní...ale štěstí při mě stálo a večer už jsem měla nový...
Šéfka totiž dostala jeden průkaz navíc pro dívčinu, co tu ale je od září, takže už jeden průkaz má. Stačilo sešívačkou po egyptském způsobu přímo do čela přidat moju fotku a je mě slečna Kahlbacher... no řekněte, neměla jsem štígro??



13.11.10

Na kopééééčku v Africe ..... ... kopem hrobky, márnice


Káhira a Egypt už dneska vůbec nejsou vyjímečná destinace. Trandění po památkách nebo opalovačka u Rudého moře jsou dávno standardní nabídkou každé cestovky. Proto tu nechci představovat poklady této země, spíš jen zaznamenávat své postřehy po dobu dvou měsícu, kdy budu v Egyptě pracovat.

Kde že to su?
Pracujeme na pohřebišti hlavního města Staré Říše – Memfidy („Bílé Zdi“), na území současné Káhiry, lokalita se jmenuje Helwan, což je zároveň i konečná červené linky metra. Tým je pěkný mišmaš, naše vedoucí  (docentka, profesorka, doktorka zprava i zleva, zespodu i zvrchu a ja nevím co eště všechno, dále prostě už jen šéfka) je Němka, holky co tu jsou se mnou Rakušačky, pak tady bude nějáký Rus, tři Australanky, Američanku z Oklahomy, moje maličkost a eště jak říkám budou lidi přibývat. Bydlíme ve čtvrti Maadi asi 20 min. autem od pracoviště, takže pohodička.

Proč jim to tady rozkopáváme?
Protože nejstarší nálezy z této nekropole jsou z  1.-2. Dynastie a starší, tím pádem Helwan významným způsobem přispívá k osvětlení tzv. sjednocení  Horního a Dolního Egypta a poupravuje naše naivní představy o tom, že se tak stalo zničeho nic...

Jací jsou Egypťani?
Jedním slovem fajn, ale sví. Lidi jsou neuvěřitelně rozmanití. Tak například barva kůže: najdete tu od úplně africky černočerné přes čokoládovou, nugátovou, kapučínovou, krémovou a...... prostě bílou jak stěna...a aj tak jsou to všeci místní. Na pohled mi tu lidi přijdou hlavně co se obličejových rysů týče krásnější než u nás, jako by tu byla větší koncentrace hezkých lidi, o dětech ani nemluvě, ty jsou opravdu krásné všechny, hlavně ty jejich očka.
Oblečení jsou všichni moc hezky, méně či více čiste, ale opět se tu nedá moc charakterizovat. Nosí se vše od riflí a triček s výstřihem plus rozpuštěnými vlasy u holek, přes hidžáb, nikáb i burku. Prostě indivuduálně podle vyznání (je tu dost Koptů-Křesťanů..) a taky podle založení a přístupu jednotlivých rodin. Většína muslimek chodí sice celé oblečené, kůži neukazujou, ale tak je to obepíná a mají to tak supr sladěné, že strčí přitažlivostí a sexappealem každou babu v minisukni do kapsy...
Chlapi mají dvě možnosti – buď hezky západně rifle s košelou či oblek nebo egyptsky na zem sahájící hábit s dlouhým rukávem a na hlavu nic nebo bílý turban. Tzv. Palestina – šátek s černým kroužkem, co ho drží na hlavě, se tu moc nenosí, to spíš na Blízkém Východě.
I když se teda jak jsem říkala nedají příliš škatulkovat, všimla jsem si, že většina místních má takové okrouhlé rysy, hlavně tím myslím nos, bradu, tvar hlavy, celý jsou tací kulaťoučcí.. J
Egyptský přístup k životu je jasně takový, jak ho všeci z jižních zemí známe: laxní, veselý, pohodový a nenosí hodinky na rukách...pro všechno platí – hlavně se usmívat, neustále, neutrálně, stále a na
všechny. Na druhou stranu když si začnú oťukávat, kam až možou zajít, je potřeba trochu udělat bouřku a huknout na ně..jako já dneska. Jeden z našich kopáčů po mě, když jsme uklízeli a utírali prach, snad naschvál furt otíral znovu, když jsem mu řekla, že to nemusí, že je to hotové, vysmál se mě a dál si užíval pocitu nadřazenosti.
Na výzkumu je to vůbec sranda, zatím tam jsme totiž jen samé bílé baby, dva kopáči a další čtyři Egypťani - policajti a inspektoři z památkového ústavu, kteří mají hlídat, ale stejně celý den čumí buď na nás nebo na bednu...naštěstí nás nemožou moc pomlouvat, protože šéfka a jedna Australanka umí perfektně arabsky a vždy jsou někde nablízku J
Jako ve všech zemích s explodující populací je i v Egyptě na jednu pracovní pozici zaměstnáno snad deset lidí nebo co, a k tomu tu máme byrokratický aparát, aby se vytvořila eště další pracovní místa.

Svátky?
Budeme teď mět tři dny volno, protože naši milý spolupracovníci muslimové budou slavit Obětní Svátek, nevím přesně, ale nějak to souvísí s obětí Abraháma a tou aférou s Izákem ve Starém Zákoně, který muslimové taky uznávají. Slaví se porážkou berana, ovce, jehněte nebo krávy, býka, atd. Bylo nám řečeno, že si ty dny máme vzít ven nějaké staré boty, protože ulice budou plné krve, a vůbec slabší povahy nemají nikam chodit, protože se všude budou válet zakrvavené mrtvoly zvířat...
Co k tomu říct. Naše staře a stařečci, aj rodiče od malička znali pohled na staženého králíka, kuchlou slépku, rukama míchali prejt a vodili koňa a krávu k rasovi. Mojí generaci se časti dělá blbe už jen když má oprat maso na guláš, takže ve svém vlastním zájmu v pondělí využiju příležitosti, půjdu do ulic a všechno to nafotím, jak to půjde....

Delivery, baby!!!
V Egyptě je strašně oblíbená donáška, čehokoli. Takže vedle u nás běžné pizzy si můžete nechat donést i 5 litrové kanistry s vodou, což je fakt velmi praktické když jako my bydlíte v pátém patře..
A nebo to uděláte jak náš soused, ten si včera ve tři ráno (!! to je ale debil) nechal dovézt plnú vlečku živých BÝKŮ, aby měl v pondělí asi co podřezat (viz svátky)...nevím kolik jich tam bylo, ale bučeli, řvali a vztekali se (ti býci) asi hodinu, než je všechny donutili slézt. Moc se jim nechtělo, protože včera taky prasklo potrubí a celá čtvrť se brodila pokolena (TAK PROTO CELÝ DEN NETEKLA VODA, AHAAA!!!). Ve tři ráno sice už hodně té vody odčerpali, ale stále tam byla hladina a chudák skot asi nevěděl do jaké hloubky to má seskočit...no sranda J

07.11.10

Trénink Bojových uměni v MMA Wien .... část první

MMA u nás má stále exotickou příchuť. Jak z názvu vyplývá jedná se o Mixed martial Arts, tedy smíšená bojová umění. Dalo bys říct takový bojový triatlon. Bojovníci MMA musí umět jak dobře bojovat ve stoje (kopat či bouchat), soupeře srazit na zem - občas k vítězství stačí jenom to,nebo efektivně bojovat na zemi a tím donutit soupeře, pákou nebo škrcením ke vzdání zápasu.

Mě vždy lákal graplling, tedy boj na zemi. Vzpomínám si, jak jsme s kamarádem Petou Dohnalem čučeli do časopisu na ultimatni bojovníky. Byli nadšeni z každé  techniky, která byla rozfocená :D. Pak si v Mikulově na chvíli otevřel klub Adas, který měl zkušenosti dokonce i z klece - paráda !!!  Ted  oba trenují v Mikulovské Spartě a slaví s ostatními fightery ( Jurys - aktuální vítěz Chech open, nebo Karlos) úspěch za úspěchem.




Dlouhou dobu jsem trénoval tradiční karate. Když jsem se odstěhoval, byl jsem nucen hledat něco jiného. Totiž byl jsem zvyklý na vysokou kvalitu tréninku (v oddíle www.karatebrno.cz) a v mém širokém okolí jsem nic tak dobrého nenašel.   Začal jsem tedy dělat sport, který mě lákal taky odjakživa, na MMA.



 Má první zkušenost proběhla v gymu http://www.mmavienna.com/.  Tady trénuje boj na zemi Peruánec žijící ve Vídni Jorge Balarin Benavides !!! -  bývalý trenér Peruánské reprezentace. Thajský box má na starost Nebil Sebai.  Gym má mnoho úspěšných závodníků jak v MMA tak v thai boxu. Příkladem je třeba vynikající  Tamerlan Burujev, Dino Kusic, Dorian Pridal, Geri Turek nebo  Nandor Guelmino - ten zápasil proti Semi Schiltovi !!! Gym je to nový, ale má slušně našlápnuto.

  Protože ale o MMA panuje  představa, že to dělají pouze super sportovci atd, rozhodl jsem se napsat svůj pohled na jeden trénink z jedné Vídenské tělárny. Trénink, který zde popíši jsem zažil asi po třech týdnech navštěvováni tohoto gymu.


Tréninky jsou rozděleny do skupin podle zaměření a úrovně. Kdo chce čistý box, thajský box, graplling submission, nebo řecko římský zápas. Já volím submission.

     Zahříváme se desetiminutovým během, potom klasika -kliky, skoky, stínování a trénink úderů se soupeřem. Hned se jde do dvojic a ve středním tempu trénujeme nástupy na tělo, zatím bez porazu. Až se dostatečně zahřejeme (obvykle v tuto chvíli už skoro padám na hubu, dvacet minut, skákat, běhat, klikovat ...) trénujeme jednotlivé porazy i s hody a fixací soupeře na zemi. Zatím jsem si stále ještě nezvykl na to, že semnou někdo háže na zem takže vždy, když mám kopyta v luftě, nemám nikdy dobrý pocit. Minule se mnou někdo tak praštil až mi zchromla ruka.
    Dnes se trénuje ''bití'' soupeře na zemi. Jeden sedí druhému na hrudníku a snaží se jej praštit. Obránce dole se zase snaží soupeře setřást a otočit pozice. Když Jorge ukazuje techniku, zdá se to jako nesmysl, ale jakmile to vyzkouším, zjišťuji, že je to v celku pohodlný únik. Výhoda MMA je ta, že všechno musí být co nejjednodušší, není čas se se soupeřem dlouho párat.
  Když ležím dole dostanu párkrát takovou, že bych na tý zemi nejraději usnul, ale člověk se musí kousnout...
Když jsem pak nahoře s nevýslovným potěšením ty rány soupeři vracím. Další výhoda MMA- když někoho nasolíte je to jeho chyba, že tam stál :D.
  Po procvičení asi tří technik, ze kterých mám pocit jako by mě lámali v kole, se jde na sparingy. Jsem rád, že když se dívám okolo, nejsem jediný kdo zdechl v polovině tréninku a kouká po hodinách. Ono když na vás někdo sedí a vy ho musíte neustále shazovat a přendávat nebo kroutit je to fakt makačka.

  Na sparingy je důležité mít dobrého partnera. Někdy nastanou situace, kdy člověk nemůže odklepat a partner musí vycítit, že má zvolnit a ubrat páru. Jindy je zase sparing zabitý čas s někým, kdo se ani  trochu nesnaží. Mám tam dva kamarády srbské, Marka a Darka a hned po druhém tréninku jsme si padli do oka. Kluci jsou to jako lusk a když se mají prát, jedou na plno, ale tak aby nezranili. Nejvíc se mi ale na nich líbí, že když jim člověk páčí ruku, drží co to jde (co kdyby se náhodou soupeř unavil :D ), ale pokud poznají, že je situace bezvýchodná včas odklepnou. Protože pak by to bylo jen zdržovaní, jeden drží jednoho nic víc a čas na trénink je drahý. Tak stejně když bijou mě, vědí kdy už mám dost nebo kdy ještě klepec vydržím. Většina, téměř devadesát procent, tréninku se odehrává ve dvojicích, proto je dobrý partner poklad. Jednou se mi stalo, že v zápalu boje mě vyletělo něco z nosu ..... Srbáci nad tím mávnou rukou,ale meho sparinga to tak  pobouřilo, že už se mnou nikdy od té doby necvičil !!!! Macho :D


Trenér se na sparingy dívá a dává rady - většinou tomu koho má raději :D. Když se do sparingu přidá, tak si sám lehá do nevýhodných pozic, abychom se naučili zakončovat a hlídat soupeře.


Nebil Sebai
Další den je na pořadu MMA striking. To mě až tak moc nebere, přece jenom je to trošku dost odlišné od toho, co jsem dělal deset let. Jenže je dobré vědět co může člověk čekat....

Rozcvička je klasická klasika. Jen ted se místo porazůpartáka. Dělám dost často chybu, že spouštím ruce dolů (kamae z karate), jenže z této blízké vzdálenosti je to nebezpečné. Zvláště pokud se jedou drilly, tak tam nějaká pěkně proletí. Když není parták debil tak to jen trošku zabolí, ale občas se mi stává, že hledám chránič zubů po zemi :D.


Trénink je paráda, často se střídá, a tak když mám zkušeného fightera, jsem naklepaný jak řízek. Jednou jsem měl o hlavu a půl většího borce a ikdyž jsme jeli jen trénink, udělalo se mi trošku slabo v konečníkové oblasti (obrazně řečeno :D ), řekl jsem si, že se fakt nedám, a když mi dá během nácviku bombu dostane ještě větší zpátky. Tak se stalo to, že jsme se po sobě váleli a všichni okolo nás koukali a povzbuzovali. Každý kdo mě zná ví, že nejsem povaha rvavá a že láska k bližnímu je u mě velká, ale znáte to, dostanete ránu vrátíte větší, tak dáte ještě větší a tak to jde dál aniž by si kdo uvědomil, že už se pere :D.

Vojmil a Jorge
No s tímto Hong Mai Choiem jsme se díky tomuto stali přáteli. A je to jeden z prvních Rakušanů, který se mnou prohodí po tréninku pár slov. Rakouská srdce jsou sveřepá a uzavřená, málo koho pustí k sobě a pokud je Auslander je cesta ještě těžší, ale jde to. Jsou jiní než my v Čr.

Po tomto tréninku si mě začali lidi víc všímat a to hlavně mojí kloubní flexibility. Takže si pomali začínám získávat přátele.


      Nejlepší a nejvřelejší jsou ale slované :D - mám ten pocit:D... Mám pocit, že obzvláště tady jakoby všichni Slované byli při sobě. Jednou jsme s Velimirem mlátily do wrestlingové panny a Slovanská síla :D

Shrnuto a podtrženo. MMA je jako, kterýkoliv sport o lidech a  o přístupu. Důvody pro trénink má každý své vlastní. Kondice, sebeobrana, machrování na disce, že dělá cool sport, nebo jen (a to je můj důvod) radost z netradičního pohybu, boj proti vlastní lenosti a vybití vzteku a agresivity. V současné době se v MMA dá vydělat spousta peněz. V prosinci proběhne ve Vídni turnaj kde je odměna 22 000 Euro !!!!!. Což kupodivu posouvá kvalitu intenzivně vpřed. Nevýhoda je, že je na tréninku spousta lidí co čekají, že  z nich šampiony udělá trenér, ne jejich píle a proto si s nima člověk moc nezacvičí.


s Markem

celou fotogalerii najdete pod tímto odkazem trenink MMA Viden. Budu rád, pokud podobně jako na FB, označíte ty fotky, které se Vám líbily.


06.11.10

Aurangabád a první setkání s Budhismem a Hinduismem औरंगाबाद





Aurangabád je typické indické město a nebýt toho, že je to výchozí bod pro návštěvu Ellorských a Adžantských jeskynních komplexů a Daulatabádské pevnosti, asi by ani nestalo za návštěvu. Ale menší bratr buddhistických jeskyní je i přímo u města a podívat se zde dá i na chudší verzi Tadž Mahalu.


Od vystoupení na vlakovém nádraží. je všude kravál a neuvěřitelná tlačenice. Naštěstí víme kam máme jít. Takže když se na nás vrhnou rikšáci, zdrháme jim. Hlavní cesta od vlakáče je neskutečně, ale opravdu neskutečně rušná takže je k nezaplacení mít šátek a udělat z něj roušku. Jinak člověk chrmle jako tuberák.
 Po 40 minutách troubení už každý ohluchne (o jak prozíravé bylo vzít si špunty do uší). Takže jdeme jako atrakce s šátkama a zacpanýma ušima :D.  


Jsme ubytování v hostelu YHA (station road west,160-noc, bez jídla).Ubytovat se zde je velmi zábavné. Náš průvodce Lonely Planet nám radí bydlet zde, jen v krajním případě, že prý zdejší majitelka je svérázná, ale to je velmi slabě řečeno. Hostel pamatuje lepší časy (hooodně dávno) zvláštní ale je, že kdyby si tady dali jen trošku záležet, bylo by to tu jako nějaké letní sídlo. Je to ale nejblíž vlakovému nádraží a tak si říkáme, že zvládneme přece všechno:) - skoro. 






".....zdrželo mě pozorování velkých ještěrek"


Indian Streetfood
  Na ubytování tu potřebují kopie všech osobních dokladů, stejně tak jako i studentského průkazu, takže zapsat se trvá skoro 40 min. Paní domácí zde moc času netráví. Má tu místo sebe pána, který anglicky neumí, ale toto se snaží dohnat nakažlivými úsměvy a ochotou. S tím jsem si užil taky legraci. Večer jsme se s ním dívali ve foyer na "Indie má talent". Recepčního to zřejmě tak nebralo jako nás, protože u toho usnul. Když pořad přerušila reklama, tak se vzbudil a že už máme jít spát (trošku nám to bylo líto podle znělky měly přijít atraktivní vystoupení, tuším něco s noži). Poslušně tedy odcházíme, je to přeci jen mládežnický hostel, dost, že nemusíme spát odděleně :-) Když uleháme ke spánku, probere mě hlasitá televize. Po nějaké chvíli jdu říct recepčnímu at´ si ji ztiší. On ale zase spí ??? Tak mu ji ztiším sám. Ale sotva vyjdu zpět do  pokoje (zdrželo mě pozorování velkých ještěrek, které pobíhaly po chodbě) televize už zase řve. Takže jdu zase dolu ... takto se to opakuje asi třikrát - pan vždy usnul a já bednu vždy ztišil- než.... Napadla mě spásná myšlenka. Víme že v Indii je nestabilní el.proud. Takže jsem televizi vytáhl ze zásuvky a říkal jsem si, že si šéf bude myslet že prostě vypadl proud.  Zabralo to :D


     Check out je brzy ráno, Ïndové obecně velmi brzy vstávají a proto když jsme se rozhodli, že tu budem ještě jednu noc, dojde majitelka velmi brzy (5 min po check outu ráno a začne na mě velmi intenzivně a pronikavě volat, že chce zaplatit další den, jakoby čekala jestli se odhlásíme včas potvora ;-) ) zaplatím tedy hned, ale hlas, kterým mě vzbudila se mi tak vryl do paměti,že už jsem dál spat nemohl.




".......místní jsou si toho vědomi a sami to nazývají HENGLISH (Hindi plus English)."



trénující mniši




Voláme rikšu a snažíme se ukecat cenu na částku doporučenou. Při tomto ukecávání se všude okolo nás seběhne spousta lidi. Všichni mají velmi důležité výrazy, ale nikdo nerozumí co chceme. Chceme totiž jet nejdřív na bazar a pak k tomu mini mahálku.  Po nějaké době někdo zavolá někoho, jenž mluví jakž takž anglicky. Obecně je v Indii velký hluk, ale na ulici blízko silnice musí člověk doslova křičet. A přesto že Britové tady byli velmi dlouho, angličtina místních s příchutí indického dialektu je pro nás občas nesrozumitelná, místní jsou si toho vědomi a sami to nazývají HENGLISH (Hindi plus English). Takže se nám často stává že prostě nerozumíme vůbec nic. Nejinak tomu bylo i tady. Jediné co jde pochopit jsou čísla:) nakonec z důvodu časového tlaku jedeme pouze do jeskyní.
   
  


  

     Tady vídíme konečně to, pro co jsme sem jeli.Krásná příroda plná zajímavých zvuků se zakomponovanými sakrálními stavbami (jen tu chybí opice:D ) 
     Areál zde tvoří x jeskyní, s různými sochami božstev uvnitř. Některé patři hinduistům jiné buddhistům. Na tomto místě jsme unešeni, všude okol nás to žije barvami a zvuky. Po obhlédnutí okolí jsme si jisti, že až sem pojedem příště bereme s sebou stan. Když budem trošku víc opatrní než obvykle, není se čeho bát. Působí to tu na mě kouzelně, krásný mechový koberec, kousek dál ve skále vytesaná studánka s rybami a energie sálající ze soch božstev. Toto místo velmi kontrastuje s městem, které leží opodál. Tady je nutné hlídat si čas, protože zdejší atmosféra nutí člověka si zde sednout a nad ničím nehloubat nikam se nehnat a na nic nemyslet. Prostě čučet jako puk.
  Tyto jeskyně mají oproti Ellorským (kam jedeme druhý den), nebo Adjantským obrovskou výhodu- nikdo tu není. Kromě výberčího vstupného a jednoho návštěvníka jsme  tu sami. O to víc si to užíváme. Prolézáme z jedné jeskyně do druhé, zajímavostí je že většina jeskyní je zde uměle vyrobena. (na schodech z jedné vysuté jeskynky se na mokrých kamenech Barča málem sejme :D)



Máme velké štěstí, protože zrovna pod kopcem pod námi je buddhistický klášter.  A zrovna tam mají na pořadu dne modlení a trénink bojových umění. Zdálky bohužel nejde moc poznat ojako boj umění se jedná..Užíváme si klidu a čučíme jen Barunka je celá nesvá, jednak už její blbě a jednak eště neviděla ani jednu z opic, kvůli kterým možná do Indie vůbec jela…








   ..........   v této zahradě jeskyní chvíli zůstáváme a kocháme se za zpěvu papoušků atmosferou Budhistických jeskyní s mnichy bojovníky v povzdálí.










Praktické info:   Bez šátku a špuntů do uší, je pobyt v Indii náročný a nepohodlný. Pokud někdo nemá něco z těchto dvou věcí. Doporučuji dívat se po obchodech, které jsou zastrčené hluboko v uličkách. Tam se dá, ikdyž za celkem vysokou cenu, koupit nápoj po jehož požití vám ani neustálý hluk, prach a tlačenice nebudou toliko vadit  Před zakoupením je dobré se ujistit že má minimálně 40 vol. S tímto anestetikem by se to nemělo příliš přehánět, ročně na něj oslepne několik desítek lidí. Protože tento druh alkoholu (samozřejmě pišu o vodce) jsem neměl odvahu zde zkoušet, byl jsem za špunty o to štastnější.