Maroko: tyden v limbu

Z kraje roku padlo impulsivni rozhodni, ze se v kvetnu asi na tyden otocime na cundr do Maroka. Vyber teto destinace byla zcela nahodny, jednak stejne planujeme postupem navstivit kazdou zemi, kterou zcestovat pujde a jednak nas inspiroval nas novy spolubydlici Frenky (pro Stepanku Franta), ktery o Maroku basnil. Uzasne levne letenky od Ryanairu nase plany zpecetily - behem peti minut bylo vse definitivni.

Na cestu jsme jako vzdy balili asi pet minut, sak to co nam bude chybet po ceste nejak sezenem nebo ozelime (hned v Bratislave na letisti nam zabavili sampon a sprchac v jednom, ktery jsem zapomnela v prirucaku.. no kdy myslite, ze jsme si nove mydlo koupili, asi ke konci pobytu.....) Leteli jsme pres Milano, kde jsme pred letistem na travniku stravili klidnou noc, nas sladky spanek rusili jen startujici letadla o 100 m dal.. :-)

Prvni den v Maroku jsme hned chytli autobus na Cascades d´Ouzod, nejvyssi marocke vodopady. Po petihodinove vyklepavacce pres Atlas mistnim autobusem kdy neustale lilo jako z konve, jsme za ten dest byli moc radi, i kdyz se s nasi predstavou o marockem pocasi moc neslucoval, protoze vodopady se valily obrovska mnozstvi vodni masy a byla to uzasna podivana, kdo vi jak to tam vypada v lete. Priste tam urcite musime zajet znovu, protoze opice, ktere na tomto miste ziji, jsme nevideli, byla na ne moc kosa a koupat se v jezirkach pod vodopady taky nebylo mozne prave kvuli divokemu privalu vody po desti...

Prvni postrehy z Maroka byli jasne: zeme je asi nejvice poevropstely arabsky stat, ktery jsme dosud navstivili, odrazi se to hlavne v organizaci statu, cistote, existujicimu svozu odpadku a taky v cenach, ktere jsou prekvapive stejne jako v Cesku. Napisy jsou vzdy i ve francouzstine, kterou v teto zemi krome jinych jazyku ovlada snad opravdu kazdy. Lide jsou jako vsude hodni a zli, chytri a hloupi, ale prevazujou sympataci a srdecnost. Nahaneci jsou ale samozrejme i v teto zemi, holt za neco se jist musi.

Jelikoz jsme v Maroku byli jen sedm dni, museli jsme se rozhodnout co chceme videt a brat to proti nasemu presvedceni trochu hopem, ale i tak mame zazitku, jak kdybysme tam byli snad mesic. Pro blog jsem se rozhodla vypichnout tyto dva:

Prvni vyrazny zazitek byl kdyz jsme jeli stopem z kasby Ait Benhaddou, hlineneho mesta, kde se nataceli sceny do Gladiatora, do Marakese. Puvodne jsme cekali na autobus, ale Stanik nahodou stopnul nizozemskou dodavku. Cekala jsem, ze vyleze nejaky blondak, ale on to byl Marocan pracujici v teto zemi, co byl na otocku doma. Kdyz na dotaz kolik chce za cestu penez rekl: NIC, podivali jsme se na sebe prekvapene a uzivali si jizdu. Mohammed, jak se chlapik jmenoval ridil do serpentyn Vysokeho Atlasu neustale 120kou, v protismeru a k tomu si poustel 120decibeloveho Boba Marleyho. Cesta se me osobne moc libila, ale Stanikuv zaludek nema rad horske drahy takze kratka zastavka na sebe nenechala dlouho cekat :-) sinuli jsme se pohorim, kdyz tu nahle po obede zacal nas ridic zastavovat v zatackach nad ruznyma vesnicema. Vzdycky zahulakal do udoli a cekal. Za dvacet minut se do kopca vydrapala nejaka starenka, pokecali, stokrat alhamdulilah, alhamdulilah (diky bohu), dostala stos bankovek a jelo se dal, no nestacili jsme zirat....

Kdyz jsme se blizili k Marakesi, zeptal se nas Mohammed jestli nechcem prespat u nej doma, hm teda v jednom z jeho domu.. Pozvani neslo odmitnout. Kdo by se nechtel podivat do marockeho domova? Zarizeni bylo uzasne, s kachlickama a tunou polstarou, asi tak si to v Evrope predstavujeme, kdyz slysime Maroko. Do domu s nami sel i typek, ktereho nam Mohammed predstavil jako sveho pritele. Az behem pobytu nam docvaklo, ze tento dvoumetrovy chlap, ktery za celou dobu nerekl ani slovo a furt chodil metr za nami byl jeho ochranka...

Nacaty vecer pokracoval nasledovne: Umyli jsme se, navlekli na sebe nejlepsi hadry co jsme meli s sebou, pak dosel na navstevu Mohammeduv kamos jmenem Mohammed, strasny kolik, furt vysmaty, kopie Samuela Jacksona, akorat mel min zubu :-) hosi se spolu pomodlili, zatimco my jsme cuceli na divci fotbalovou ligu v  bedne 2x2 metry. Pak se slo na veceri este s dalsima kamaradama. Po uzasnem marockem jidle jsme se presunuli na shishu, ja furt jedina zenska, chlapi si nas moc nevsimali a rozebirali sve zalezitosti, pac Mohammed asi dlouho nebyl doma. Najednou se ve dverich objevili dve baby, a kdyz rikam baby tak myslim BABY, jedna mela takove krivky, ze by zalehla slona. No po chvilce vymeny telefonich cisel, laskovnych usmevu a trhanych slov, ktere jsem pochytila, bylo jasne ze Samuel L.Jackson ma s touto "slecnou" velke plany na dnesni noc.

Nejstarsi remeslo je proste vsude no.

Kolem pulnoci jsme se presunuli do nocniho klubu s zivou arabskou hudbou. K nasi nemale radosti jsme meli rezervovany stul primo ve predu u repraku, takze jsem tu muziku slyseli i cely nasledujici den, jak nam hucelo v hlave, Marocani jsou snad hlusi nebo co. Vecer to byl uzasny, dost se pilo, ale vetsina nasich spolecniku si vypila dva poharky vina a uz mela dost, nas hostitel aby ale zasadovy a alkohol si nedal.

Dom jsme dosli ve tri rano, v devet byl budicek. Projevil se ovsem Stanikuv upal nebo uzeh, ktery si den predtim nevedomky uhnal, takze jsme pres den dospali deficit. To uz ovsem v hotelu, protoze jsem u Mohammeda nechteli strasit este dalsi den po tom jak nas pohostil a obtezovat ho.

     Pak jsme premysleli s kym jsme to vlastne meli cest. Mohammed byl v Nizozemsku evidentne spickovym trenerem MMA a Muay Thai, jak se Stanik sam presvedcil. Jeho syn zapasil v K1 a s rodinou se meli v Holandsku dobre. Taky ale vyborne znal vsecky coffee shopy v teto zemi, presne pocty v tom kterem meste. Byl to obchodnik s hasem? Kdo vi, ale davalo by pak smysl za co daval tem babickam v horach tezke lovace...

Druhy zazitek sem asi napise Stanik, protoze ho zazil nastesti i bohuzel sam beze me a prida i fotky, ktere este upravuje.

infarkt, homeopatikum a pranajama... aneb jak jsem myslel, že umírám....

Již v Jordánsku jsme s Barčou cítili, že nám není úplně dobře. Prikladali jsme to tomu, ze jsme uz skoro mesic na cestách (pred tím jsme byli tri týdny v Armenii)  a že telo nám takto protestuje a rika si o komfort který pod širým nebem chybí.
 Taky byl taky zrovna Ramadán a silena horka. Takže vyčerpání nejvyší kategorie.

Barunka, legendarni gemma :D a paní s nemluvnětem

Ikdyz nám bylo velmi zle kousli jsme se a snazili to nějak nebrat na vědomi.

Až to cele  vyvrcholilo v jednom spacím vlaku.

Celý pech se rozjel tím když jsme nestihli koupit rezervaci na postele v lůžkovém vlaku. Jeden pár Australanů s nemluvnětem nám poradil, že se máme zeptat průvodčího a položit vedle prosby i nějakou tu bankovku. Takže jsem šel uplácet. No vyšlo to a lůžka jsme dostali...  Když jsme sledovali australské manžele jak absolutně bezstarostně cestují s tak malým prdolou, nechápali jsme. Všichni máme Indii zafixovanou jako jedno velké líhniště nemocí a ted toto ?  Říkal jsem si, že určitě je jeden  z nich lékař.. o jak jsem se strefil...

Když už jsme konečně ulehli zničeho nic mne rozbolelo pod srdcem. Bolest byla tak velká a tak šílená, že jsem o tom musel říct Barunce. Zničeho nic mě začala šíleně bolet levá ruka a krk. V tu chvíli jsem myslel, že umírám na infarkt nebo tak něco.Nemohl jsem ani pořádně mluvit. A proto že vlak měl jet celou noc bez přestávky, přešel můj šílený strach v strach šíleně panický. Barunka se tedy ihned vydala hledat lekáře. Když se dlouho nevracela, vstal jsem a zeptal se právě australských spolucestujících, zda-li nejsou lékaři. Paní mi v klidu odpověděla on a jen a ukázala na manželovu postel. Ten se právě budil a naprosto v klidu se ptá co mi je... Mezi tím došla Barča s Indickými lékaři. No indičtí lékaři když viděli, že jsem už v péči jiného lékaře otočili se a šli spát.. Neměli absolutně žádný zájem se něčemu od západáka přiučit anebo možná se i nechtěli rozrušit před spaním.

Brali jsme Lariam - antimalarikum, které má snad víc negativ jak pozitiv. Proto když jsem ležel a říkal co mi je v duchu jsem se modlil ''bože jen žádné další bílé prášky''. Jak se mi ulevilo když medik vytáhl homeopatickou lékárnu. Namíchal mi potom leky přímo na míru. Zajímavé bylo, že se mě víc ptal na to jak se cítím, než na to jak mi je.. Poprvé mi léky bolest na chvíli utišily, ale pak se vrátila ještě silnější. Proto mi namíchal ještě jednu dávku, ale i ta mi ulevila jen na chvíli. Napotřetí vytáhl velkou knihu Hoemopatie a pečlivě vybíral co mi dá. Když jsem je polkl, řekl mi že kdykoli ucítím zase takový strach a takový pocit, mám se věnovat dechové technice zvané Pranajáma a podrobně mi ji vysvětlil. Poté si šel naprosto v klidu lehnout. Já se mezi tím asi hodinu modlil jak jsem byl psychicky hotový...

Hodný pán medik a homeopat mi řekl, že antimalarika brát nemáme vůbec. Řekl mi že Indové jsou nejlepší na světě v léčení malarie a antibiotika, která jsem v tu dobu baštil mám zahodit někde ze skály. Byla to asi nejšílenější noc v mém životě a pomohla mi právě homeopatie. Nejlepší na tom právě bylo to, že běloch mě léčil bylinami a učil dechovou techniku.

 Přesto všechno  si mám ještě pro sichr zajít na pořádné vyšetření.


Druhý den jsme proto hned po ubytování v Kochi, navštívili nemocnice. Státní i soukromou ... a to bylo dobrodružství taky samo o sobě.