11.12.11

jak jsme si užily listopadové demonstrace na Tahrir sqaure





   Když jsme v neděli do Kahiry dorazili, byla již demonstrace dva dny v plném proudu. Od pátku zde již bylo třicet mrtvých ... Ani tato skutečnost nám však nezabránila abychom se na "bitevní pole" nešli podívat. A neshlédli událost která se jistě objeví  v Egyptských učebnicích dějepisu.

   Na Rakouském institutu sedáme společně s Barčiným kolegou Ulim do taxíku. Ten nás zpravuje o vývoji a o tom proč vlastně demonstrují (vláda totiž není v Egyptě už od unora) Policie se zde chce stát samostatnou jednotkou. Chtějí být mimo ustavu, v podstatě jiná cesta diktátorství. Taxikář nám říká, že až na místo nás nevezme a že budeme muset dojit pěšky, diví se proč tam  chceme jít. My se zase divíme proč nedemonstruje. Jde o budoucnost a budoucnost jeho dětí.....

   Co se demonstraci týká, jsme odkojeni CNN a BBC a slovy brutální, masakr, nepokoje, utoky ... Čekám  zapálená auta, rozbité výlohy a zdemolované vše co zdemolovat jde. Opak je pravdou. Krom několika málo kupek s hořícími odpadky mi to zde připadá jako na nějakém festáku. Jak klamný je ale první dojem. Chvíli tady tak jen tak stojíme, když me napadá vše si pěkně natočit. Uli mi ale hned brání, že to mám schovat, protože tu chodí tajná policie a zatýka lidi ze zahraničí za foceni. (měli zde na několik dní zavřít americkou reportérku)  Ok, fotím dál nenápadně. Stojíme koukáme na obrovsky dav lidí a přemýšlíme co se všechno děje a co se ještě může stát. Říkáme si oooh jak je to tu pokojné, když byl u nás MMF málem lehla "polovina" Prahy

  V tom se ale stane něco co nás přimrazí na místě. Z davu se zničeho nic začne ozívat "Allaaaahu ak bar" (my Evropané máme tato slovíčka nejčastěji spojována s výbuchy a útoky, takže na chvíli opravdu zmrznem) To co ale má přijít by nás nenapadlo. V davu se zničeho nic vytvoří had z lidí a ti s křikem pobíhaji a něco nesou nad hlavami. Když se dostanou k nám, vidíme že to co nesou jsou dveře a na nich bezvládné tělo.

  Tělo patří tak zhruba sedmnáctiletemu chlapci.  Chvili nám trvá, než nám dojde že se nejspíš opravdu díváme na mrtvolu. Před nedávnem jsem četl ve výborné knize Světla a stíny Islamu (doporučuji)  o tom že v Iraku bylo zvykem vystavovat mrtvé při demonstracích, každopádně tady bych to nečekal. Díváme se na mrtvolu a nevíme co si myslet. Víme, že se tady střílelo do lidí gumovými projektyly, ale jestli i toto je dílem gumového naboje si netroufneme odhadnout.
 (tělo údajně skončilo pohozené u kontejneru)

 Na demonstraci jsme se chodili dívat dvakrát denně, každý zbývající den našeho pobytu. Přestože jsme od pracovnice ambasády slyšeli o narůstajícím počtu mrtvých, nepřipadalo nám to na mistě až tak divoké. Jen jednou když jsme se šli podívat k ulici kde se odehrávaly největší boje, jsme se ocitly v mlze tak husté že by se dala krájet (slzný plyn).
    Ve vedlejší ulici byla mešita kde se ošetřovali ranění. Sledujeme s jakými zraněními je sem na motorkách přivážejí. Z ničeho nic se ale do ulice line bílý plyn.
    Plyn zaplnil celou ulici a na chvíli se nás zmocnila panika. V této ulici moc lidí není a naštěstí když utíkáme nikdo nám nezavazí. Přesto je to velmi nepříjemný pocit utíkat skoro po slepu a po paměti s bolavýma očima a řezavým pocitem v plicích. Egypťane ale už ví jak se dávka kasrem léči a nastříkaly nám do očí rozpuštěný prášek na bolest břicha. Úleva byla okamžitá.

                                    Demonstrace je důležitá, ale kšeft je kšeft...


  Jednou nás na Tahrir vezl taxikář od Citadely, byl tak rád že se chceme na demonstraci podívat, že po nás nechtěl  ani zaplatit a ještě nám koupil Colu a oplatky. Z ničeho nic mi došlo jak dobře se tady dá nakupovat, svůj vozík s jídlem tu má pekař, cukrář, nebo prodavač plynových masek. My si kupujeme jako suvenýr šátek a vlajku. Barča už arabsky mí celkem slušně a slyšela vykřikovanou cenu za šátek, když mu ji přikoupi zopakovala, bouchal se prodavač do hlavy že přišel o možnost nás trošku natáhnout :) - to byla asi nejvtipnější věc na demostraci .
  Ceny byly dobré a proto jsme se tady i s chutí občerstvily. Taxikář se pasoval do role průvodce/ochránce a vedl nás davem k místu kde to nejvíc vřelo. Pomalu se stmívá. Nad davem demonstrujících se zvedá hejno mobilů a každý si chce kromě červených očí od slzáku odnést i video na památku.
 
neodolal jsem abych taky něco nenahrál...



  Celkový dojem z demonstrací mám zvláštní. Je zajímavé, že až na pár vyjímek tak obrovský dav lidí nedělá, žádnou velkou neplechu. Na druhou stranu mě dost překvapily místní podnikatelé, kteří využily příležitosti a prodávali tovar nezbytný pro demonstrující (plynové masky, šátky, baterky, vlajky, transparenty, ochrané brýle ...) člověk by tak nějak čekal větší solidaritu holt kšeft je kšeft ....






18.10.11

Da se koupat v Nilu?



Kdo jste byli v Kahire, urcite svorne odpovite ze ne...Voda sice zas tak hroznou barvu nema, ale samotne varovani od Egyptskeho (!) ministerstva zdravotnictvi staci, aby si clovek nechal zajit chut. Voda smrdi na stovky honu, reka skoro netece a veskery mestsky odpad vesele odteka do slavne Maticky - kolebky civilizace, do Nilu. Uz ani drsne mladezi ze slumovych predmesti se do vody moc nechce... Jeden z duvodu je i bilharcioza, pekne oznaceni pro jakehosi hnusneho snekocerva, ktery se vam pri kontaktu z kontaminovanou vodou asi pres sliznice dostane do tela a nejvic se mu libi ve spodni casti tela a hlavne v JATRECH.. (detaily o nemoci poda kamoska WIKI :-)

Nas ridic Mohammed loni bilharciozu mel, bricho mel nafoukle na trojnasobny objem, zlute belmo.. nemoc se da dneska uz relativne bezproblemove lecit, ovsem v Zapadnim svete..V Egypte sice taky, ale je to tak trochu o penezich, a kdyz se na vase cerviky dojde pozde, tak to chce transplantaci jater, za kterou bohatsi Egyptane cestuji az do Ciny. Mohammed na cestu do Pekingu bohuzel nemel, rok se sesel s rokem a my musime hledat noveho ridice...ale i tak se dozil krasnych 65...RIP

No s temito predstavami  o koupani v Nilu jsem dorazila do Assuanu. Dopredu jsem vedela, ze budeme bydlet 100 m od reky, ale plavky jsem si presto brala jen kvuli planovanemu pobytu u more. K memu prekvapeni tady ale Nil ukazuje svoji krasnejsi tvar. Voda je pruzracne cista, modra a viditelnost tak na 3 metry, no proste bomba. V kombinaci s nynejsim vrazedne horkym pocasim jsem se pesimisticky ptala kolegu, jestli se tu da koupat, ocekavajice zapornou odpoved. K memu prekvapeni jsem se dozvedela pravy opak:
1.       Koupou se tu uz roky, bez jakykoli problemu
2.       Ne, krokodyli se sem z nedaleke Assuanske prehrady opravdu dostat nemuzou
3.       Ne, bilharciozu tu opravdu este nikdo z nich nemel, voda je cista, a hlavne stale tece
4.       Jo, nikdo tady neni, muzu do vody v bikinach

Po nekolikaterem ujisteni lezu poprve a sama do vody, par temp, pocit je to super, voda ma 25°C, to je o 15°C min nez vzduch – zulove balvany trochu klouzou, jsou porostle rasami. Schiza ale prichazi hned par metru od brehu. Diky teplote vody tu rostou dlouhe rostliny, o jednu zavadim nohou, a vystresovana z neznameho prostredi vystrelim kraulem ke brehu...malem jsem dostala infarkt a plavky na chvilu zhnedly.........
Po par dnech otukavani je to ale super koupani, paranoia pominula, navzdory obcasnym vtipum mistnich, kteri s oblibou pokrikuji z okolo jedoucich lodek: „Look! Crocodile, crocodile!!!!!!!!!!“
Takze az budete met nekdy cestu k 1. kataraktu, nevahejte a hupsnete do vody, je to super..
(a doufejte, ze nejaky Nubijec tam nevypustil sve kajmanky..

dole na obrazku: bily dum uplne napravo, muj soucasny domov


11.10.11

Wehrman - dřevěný voják Vídně...



Při procházce Vídně se většina lidí zastaví i u radnice.  Impozantní budova  s krásným parkem který je nejznámější v době vánočních trhů.

 Avšak za rohem kousíček za rohem je něco neméně zajímavého. Něco co většina návštěvníků vůbec nevidí. Dvou metrová dřevěná socha pobitá hřeby a hřebíky. Wehrman. Je pravda, že Wehrman je poněkud zastrčený a že kdo jej nehledá narazí na něj pouze náhodou.

 Wehrmann in eisen  - (voják ze železa)  Protože během a po první světové válce bylo plno vdov a sirotků rozhodla se Rakouská vláda vytvořit pro ně sbírku. Jako symbol sbírky měl právě působit tento dřevěný válečník. Každý kdo do sbírky přispěl, byl zapsán v knize cti, dostal odznak a mohl do sochy zatlouct jeden hřebík. O tom jak moc lidé přispívaly svědčí to, že voják na sobě má jen velmi velmi málo volného místa.   Wehrman stál dříve na Schwarzenberskem náměstí, ale postupně byl přesunován až skončil zde. Myslím si ale, že pod arkádami a s výhledem na radnici, kterou němě střeží, to není místo o nic zajímavější.

Proto když se půjdete obdivovat Radnici a vánočním trhům, zamiřte do prava  kousek za roh. Pomník solidarity, lidskosti a tmelu národa po válečných útrapách jistě zapůsobí na každého ...








Více info v němčině zde



Zvětšit mapu

07.09.11

Hammam - aneb pohled na turecke lazne ženou a mužem.






Poslední den v Maroku se bohužel chýlí ke konci. Protože jsme ale za ten týden pěkně prosmrádli, hledáme poslední „atrakci“, kterou si chceme v této zemi užít. Turecké lázně – Hammam.

Bloudíme v Medině a rozhlížíme se (mezi tím zjistíme, jak to chodí v místní koželužně :D). Po večeři na slavném náměstí Jamaa el Fna (ještě proslavenější bombovým útokem krátce před naším příjezdem) si necháváme poradit od místního dohazovače – taxa jedno Euro za tři minuty chůze – a ocitáme se před zajímavými starými tureckými lázněmi.

Nyní popíšeme, jak na nás tyto lázně působily. Nejprve dostává klávesnici Barča...

Protože ženské jsou trochu víc puntičkářské i v arabském světě, kde je čas jinak nedůležitá veličina, tak jsem měla smůlu, že do dámské části marrakéšského hammamu jsem dorazila pět minut před zavíračkou. Takže zatímco Stanik si nechával oškrabávat kožu z těla ještě do půl jedenácté, já si musela dát pětiminutovou sprchu a v deset vystřelit.

Ale i tak to byl strašně super zážitek, který si hned, jak to bude možné, ráda zopakuju. Středověké prostředí s vysokými obloukovými stropy, pod kterými se vznáší bílá pára, je prostě úžasné. Hned v první místnosti všechny ženy odkládají šátky i stud, vysvléknou se do naha a berou do ruky připravené mýdlo. Vše samozřejmě provází vzájemné zvědavé okukovaní, jsme přece lidi, a tak nás zvědavé baby zajímá, jak vypadáme v jiných částech světa :D

Pak už fasuju velký kýbl a k němu maličký kýblíček na polévání, vodu si načepuju z kohoutku, které jsou hojně v každé místnosti, a očista může začít. Ženy si navzájem umývají a tvrdými žínkami drbou záda, jen škoda, že jsem došla tak pozdě a  není jich tu už moc... I mně se nabízí paní, která se tu o vše stará, že mě za pár dinárů vypulíruje, ale už není čas. A páč jsem se eště úplně nahatá v tom prostředí cítila jak vyoraná myš, slušně jsem odmítla. Snad příště :D

Klávesnici bere Stanik...

Já se dlouho rozhodoval, jestli do lázní jít. Protože v jedné výloze byl pěkný nůž, rozpočet se krátil a ještě nás čekalo italské Milano… No, podlehl jsem lázním. Ne 
smradu, lázním! Přece jen kde jinde než tady... Taaaakže!


Mě při vstupu uvítal starší pán, který mi ukázal, co a kam mám položit a co a jak 
mám použít. V podstatě se zde muži chovali podobně jako ženy vedle, jen s tím rozdílem, že jsme měli všichni spodní prádlo. A nějak se nám všem tady v té páře samy od sebe zatáhly pupky, nafoukly hrudníky a ztuhly bicepsy – asi tou vlhkostí nebo co.


Beru svůj kyblíček a jdu k nejbližší trubce s horkou vodou. Abych neurazil, koukám se, jaká jsou zde pravidla. Abych neurazil, koukám se nenápadně! Všichni muži se navzájem třou a masírují. Když za mnou přijde chlapík, jestli nechci umýt, neodmítám. Chlapík se sympatickým (u nás by člověk řekl piváskem) bere do ruky kovovou drátěnku. Tortura začíná… Ve výborné knize Světla a stíny Islámu autor o lázeňském mytí píše, že toto není člověk sám sobě schopen udělat. Dávám mu za pravdu! Chlapík ze mě zedřel tolik kůže, až jsem myslel, že v ruce drží mýdlo!!! No, po vydrhnutí se mě ptal, zda-li nechci masáž. Dost jsem zaváhal, ale všichni okolo se začali hlasitě řehtat, takže jsem kývl. Masáž byla tortura vyššího levelu. Představte si, jak ležíte na břiše a po zádech vám tancuje dospělý chlap, ruce páčí na všechny strany… Křik zanikal v silných stěnách a tekoucí vodě… Marokánka je sice slaďounká, ale Marokánci jsou masérští exekutoři :D

Voňaví, čisťouncí a svěží lovíme taxíka na letiště. Před letištní budovou uléháme do spacáků vonících dálkami, plných písku, trávy a zbytků jídla. V noci nás pak budí už jen mravenci a prudký liják. Těchto pár hodin symbolizuje to, jak na nás celé Maroko působilo. Prudké změny, ale hlavně vše ve stylu „čekejte nečekané!“.

21.07.11

Smejdi v Marakesske kozeluzne .....,



Poslední den výletu patri Marakeshi. Bohužel nestihli jsme toho tolik co jsme chtěli, na druhou stranu zazili jsme toho víc, jak kdybychom tu byli mesice.


....takže Medina (arabsky mesto) je starobyle centrum. Drive to bylo mesto samotne, nyní se jedna o jakysi stred mesta. Medina je vetšinou obehnaná hradbami, tyto hradby deli stare od noveho. Uzasne medinu popsal, ve své ocenene fantasy novele Dlouhy sprint s ozvenou,  Mirolsav Zamboch.

Spolubydlici Frenky ( pro Stepanku Franta :D) nám radil, at si davame bacha, clovek se tam ztratí ani neví jak. Ok rikam si, bude konecne nejake vzruso :D. No můj povestny, vrozeny kompas fungoval ...... takže nic :DDDD - kdo ví o co jde, ten ví :D

Medina, to jsou uzounké ulicky a sama zakouti, takže se místy citime jako povestne mysi v bludisti. Nasim cílem je slavny stred Djeem el Fna (ano je to tam, kde par týdnu pred navstevou bouchla bomba). Když uličkami prochazime, nestacime zasnout, jak moc se da vměstnat do prostoru. Lazne-mesita-restaurace-obchod s koberci-obchod ze sklem-drogerie-truhlarna-suvenyrshop ....vse natesnane vedle sebe. Nic pro klaustrofobiky. Na jednom rohu nas odloví nahanec s nabídkou prohlédnout si kozeluzny. Presto ze nám tvrdí, ze zadny lovec lidi neni a nechce zaplatit je nám vse jasne. Na druhou stranu kdo by nechtěl videt jak se rucne cini nebo barvi kuze.

 O kozeluznach se toho mnoho napsalo. Ze zaměstnanci mají krátkou životnost (práce je to dost namahava a hlavne všude sama barviva a zbytky kuzi i s masem), ze tady makají jen nekale zivly, ze je to otročina atd atd. Není nad to se presvedcit sam. Takže .... když nás chlapík dovede bludistem k mistu cinu, tvrdak Barca poklada první otázku, kolik chcete za vstup. Majitel lehce vyveden z míry rika sto euro HAHAHA. Dostavame matove listky a varovaní ze spousta lidi se tu uz pekne poblila (hned u dveri stal oslík s plne nalozenym vozikem kosti, loje a zbytku kuzi bleeeh)
Ok první prohlídka zajimava. Velké betonové jamy v zemi, plne barviva a kuzi. Pod střechou vysi zbytku kuzi a chlapik, co vypadá jako hrdlorez, odrezava zbytky tuku, kdyz jej chci vyfotit hodí po me takovy pohled, ze jsem mel strach, at nepraskne cocka u fotaku a tak radeji nechavam krytku na  objektivu a mizím. Smrad je to teda sileny. Nejvetsi hardcore je mladý Černoch, ktery v tech jamach skáce bosýma nohama aby kuze do barviva ponořil hlouběji - bleeeech.

První areál je za nama. Jde se na druhy. Barca zustava venku, prohlídka ji přijde zdrcujici, prece jenom ty pracovní podmínky jsou pro nas Evropany trosku moc. Já se vydavam do areálu cislo dve. Tam se zpracovavaji  kuze kozí .

Po prohlídce jsem vicemene natlačen do obchodu s kozenymi výrobky a od ted zacina dobrodruzstvi....

Kdyz jsem si nic nekoupil zavolal, do ted sympaticky a kamarádsky majitel, své kamarády. Prisel i nas dohazovač - nyni nějak sjety nebo co, no chlapi si stoupli okolo mne a ze mam prispet dvacet euro na berberske rodiny v horách. Haha je mi jasné komu mam prispet... rikam, ze ne! Chlapi se v kruhu jeste vice priblizily a znovu, prispej dvacet euro! Situace zacala byt krajne neprijmena. Hlavou se mi honily myšlenky co bych mel a co bych nemel udělat, kolem me sest CHLAPU, obusek a peprak bezpecne uloženy v krosne na nadrazi a Barca na ulici urcite nic neuslysi, aby zavolala cajty. 

No nedal jsem se a jakémukoliv nátlaku na vydáni penez jsem odolal. Chlapi byli uz velmi nervozní. Podobne jako scena v poslednim samuraji i ja jsem si prehraval jak se asi budu muset prát - neviděl jsem jinou možnost. Nesnasim rvačky. Tak a jde se na to. Prvniho odzduchavam a rychle se snazim projít místem, které se prave uvolnilo. Ostatním chvíli trvalo nez jim doslo co se stalo a to mi stačilo abych se dostal na cestu z areálu. Na tuto cestu uz bylo videt z hlavni ulice a bylo jasne, ze tady uz mi nic nehrozí. Jenze nás dohazovač zacal plivat na zem a rikat ze vys...ka mou sestru a matku. V tuto chvíli mi cvaklo v hlave otacim se a jdu za nim zpatky. Chlapíka to zaskočilo, ale dva si me stoupli do cesty a chytli me- nastesti protože to me zklidnilo a doslo mi, ze bych asi nedopadl dobre.

No když jsme odcházeli touha po pomste ve me stále byla. Chtel jsem si na nej počkat za nejblizsim rohem. V hlave jsem mel ukrutný plán ukrutné pomsty, Jak mu dupnu na nohu, jako sejmu kolenem do stehna, vse bylo vymyslené tak, aby fyzicky co nejvíc trpěl, ale pri tom  na nem nebylo na první pohled nic patrne... Protože jsem ale ve své podstate lidumil a jsem občas netrpelivy tak jsem to po par minutách cekani a Barčina premlouvani vzdal a sel si uzivat Medinu a jeji krasne namesti.  

Cely pobyt v Maroku se nám nic nestalo ( teda krom toho upalu ... o tom jindy ). Jak psala drive Barca, jeden chlapik nas nechal u sebe, ve sve pohadokove vile a ukazal nam nocni život v Marakeschi, jindy vyběhl ridic autobusu shanet nam vodu... Cele Maroko bylo neuveritelne spousta nadhernych a uzasnych zazitku a poslední den toto. Je to jako v živote hezke strida mene nehezke ... a snad bude tato neprijemnost zapomenuta ...

14.07.11

indická kuchyně

Když jsme se rozhodli koupit si letenku do Indie, zaradoval jsem se a řekl si, že konečně ochutnám něco tak ostrého, že to hned budu muset vyplivnout. Takovou jsem měl představu o indické kuchyni – pálivá a ostrá jak Chuck Norris. Dokonce jsem byl i varován, ať to s ostrostí nepřeháním, že mě to může sejmout :D. No, bral jsem to jako výzvu a podobně jako na jiné věci (utírání bez toaletáku :DDD ) jsem se řádně předem připravoval beraními rohy a papričkami. Nejvíc jsem se ale bál, že jakožto masožravec, který k řízku nejraději přikusuje salám, budu mít problém s vegetariánským zaměřením. To, co se ale stalo, mě velmi překvapilo. Kuchyně nebyla až tak ostrá a vegstrava byla tak dobrá, že mi flák masa vůbec nechyběl.

Indická kuchyně je velmi pestrá, překypuje barvami, chutěmi a vůněmi. Mně osobně nejvíc uchvátila široká nabídka omáček. Když jsem poprvé dostal tác s hromadou rýže a šesti omáčkami, nevěděl jsem, co si myslet. Jedna byla sladká, druhá slaná... prostě všechny chutě. Koření dávají do všeho. Kořenit je pro Indii typické (chvílemi jsem měl pocit, že koření i zmrzlinu – nekecám, jedna byla jak ďábelská topinka). Základní potravinou je rýže, která se v různých podobách (vařená, smažená, pečená, dušená) spolu s různými plackami podává skoro ke všemu. Celé se to jí takovým způsobem, že se troška omáčky vylije na rýži a zamíchá, až vznikne kašička, ta se pak nabere na prostředník a ukazovák a palcem natlačí do pusy.

Přestože máme všichni Indii zafixovanou jako zemi chudou a hladem trpící, v místech, kde jsme byli, jsem ten pocit neměl. Jídla bylo všude dost – všude samá kráva, dokonce i mezi auty (pro Scheldony – toto byl sarkasmus :D). Měl jsem pocit, že zhruba na každých padesáti metrech je restaurace, bufet nebo pouliční občerstvení.

Když jsem se vrátil domů, indická jídla mi chyběla. Ve Vídni je spousta indických restaurací, ale… Chutě jsou uzpůsobeny místním. Bohužel, známe to všichni. Snad si někdo nemyslí, že ve Vietnamu je národním jídlem kung pao a gyros s rýží… Při své snaze aspoň si sám něco uklohnit, jsem narazil na výborný blog paní, která v Indii žije. ODKAZ!!!! Proto doporučuji všem, kteří si chtějí v sobotu udělat výjimečný oběd, ať zabrousí na tyto stránky. A nebojte, je to slovensky ;D

Fastfood
















02.07.11

Rilský manastýr - Bulharsko




Rilský monastýr v Bulharsku  (wiki info) je nabozensky skvost, perla pravoslavné církve v Bulharsku. Byl vybudován na počest Ivana v pohori Rila.

Na monastyr jedem ze Sofie a protože se blizi check out z tedle země, volíme nejrychlejsi způsob dopravy. Jedeme nejdriv vlakem, pak stopem a v horach k monastyru busem. Protože a prestoze je to perla, nebojím se rict stejna jako Lednice, je zde plno turistu, ale neplatí se vlezne. Lide se sem sjizdeji uctít památku i se pokochat prekrasnymi horskymi panoramaty.

My stravili v arealu snad nekolik hodin. Na nadvori je kostel podobne jako v Rumunsku zdobeny freskami zvenci. Clovek obchazi celou tuto stavbu a snazi se zaradit malby do biblickych pribehu, ktere mu jeste utkvely v pameti. Vstup dovnitr je zdarma, je nutné se ale zahalit. Muzum postaci pouze kalhoty, zeny museji mit zahalena i ramena. Oblekame tedy tri tydny smradlavé, v batohu tlejici, v rekach prane a nad ohnem susene svrsky a usmivame nad myslenkou, kolik volne prostoru okolo nas lide nechaji.

Nadherne malby, biblicka vyobrazeni nebo mnisi stale zde zijici působí, ze snad ani nepatri do tohoto sveta. Connect se svetskym svetem zde udrzuji vsude pritomni stankari (nastestni ne uvrnitr arealu). Pres vsechnu tuto krasu a uchvatnost nam to ale stejne nedalo a vypadli jsme jeste na kratky trek.

Jak uz je to v ortodoxni cirkvi zvykem, jsou vsude okolo ikony. Jak uz je to zvykem asi v kazde cirkvi, kostel nebo chram neni postaven na skutecne pustevne. Vydavame se tedy misto svateho Ivana hledat. Je to celkem narocny vyslap podel skal. Kdyz se dostaneme k jeskyni, kde je praminek s vodou, hrnicek a pouze par lidi, neubranim se otazce, proc lide jezdi uctit Ivana do monastyru. Ale do mista kde lecil, poustevnicil, zil a zemrel, nezabloudi... No, kazdemu po vuli.

Potkame tu par z Moravy a je to super, ostatne jako vždy, slyset rodnou rec po dlouhe dobe. Dozvidame se, ze v Bulharsku se ma vyskytovat priblizne sest set medvedu – parada, chceme v horach stanovat. Nicmene nas to ani na chvili neodrazuje a vydavame se do kopcu. Po ceste narazime na kemp, kde si dopravame asi nejlepsi sopak v zivote, cevabcici a pivo :D. Cesta k jezeru Suchoto ma trvat jen tri hodiny, takze pocitame, ze bez batoziny jsme za pet hodin zpatky i s prohlidkou. Vyslap – horska klasika noha pred nohu, zavrat a svalovice, ale vyhled stoji za to, krasa nesmirna. Cistounke pleso laka k vykoupani, ale neni time, supajdime zpatky...

Vecer se vykotvime na krasne rozkvetle louce, díkybohu, ze nejsme alergici, a uzivame si ze stanu pohodu tohoto mista. Uz ted jsem z vyhledu stastny jak zelva, to nejlepsi ale melo prijit. V noci, kdyz sla Barca neco checknout ven, me budi, ze musim neco videt. V domeni, ze se jedna o vytouzene setkani s medvedem, lezu tise jako myska, podivam se ze stanu a pak dostanu strasnou ranu. Hvezdy a obloha jako by staly na dosah ruky. Tohoto pohledu jsem se tak polekal, ze jsem cukl zpet do stanu. V miste, kde nejsou zadna svetla a obloha je tak pruzracna, vypadaly hvezdy jako jiskry na sametovem platne.

Rano, jako kazde rano v lese, kosa a jinovatka jako prase. Balime tedy tak rychle, jak to jde. K monastyru je to pekna streka a jeste k tomu z kopce (horsi jako DO kopce). Cestou jede asi jen jeden jeep, ridi jej Pop, ktereho jsme predesly den financne obdarovali. On nam za to naoplatku dopreje krasnou prochazkou Rilskym pohorim...:D





27.06.11

Me peripetie s Indickymi lekari a nemocnicemi

V jednom z predeslich  clanku (infarkt a pranajama) jsem psal, jak me bolelo pod srdcem a padali na memdloby a jak me lecil v nocnim vlaku australsky lekar homeopatikem. Nyni popisi jak jsem se duverne seznamil s nemocnicemi a lekari.

    Rano kdyz jsme dorazili do mesta Kochi byli jsme prijemne odpocati. Rytmicke drncani vlaku dovede space do krasneho tranzu takze spanek je vice osvezujici (zname to vsichni). Po ubytovani na super miste za super cenu ( hostel maison casero) vydavame se posilnit snidani (idli) a mazem do spitalu. Nejdriv do statniho, z obavy ze v soukrome by nam neuznali zahranicni pojisteni. Protoze se nam nemocnici nechtelo hledat do obeda, vydavame se riksou ( vsichni nam totiz tvrdili ze je daleko a samozrejme byla skoro za rohem) riksak nam zastavi pred budovou, ve ktere by v nasich podminkach bylo tak maximalne JZD. 
   Rozlehly dvur a uprostred ctvercova budova. No nic. Hned pri vchodu se musime registrovat (jaka novinka v Indii). Lekarka vyslechne peclive co me trapi a posle me na druhy konec budovy na zmereni tlaku a teploty. Kdyz sestry tento ukalo udelaji, vratim se a lekarka je fuc, misto ni je jiny lekar. Takze opet vysvetluji co mi je a proc jsem dosel., lekar me tedy posila na kardio vysetreni. Ok. Kardio oddeleni je v budove pres ulici.

  Jen co tam dorazim, krevni tlak mi jiste musel klesnout na nejnizsi mez, mam chut utect. V jedine mistnosti lezi spousta lidi a jiz jen letmy pohled ukazuje, ze spektrum nemoci, ktere dotycni maji je velmi velmi siroke a ze kdybych si tady lehnul mezi ne na pul hodiny muj zhyckany evropsky organismus by dostal pekne pokourit. Lezi tu lide bez koncetin, bez oci, tu jeden chrcle jako pneukladivo druhy je oblezly mouchami ... no proste panoptikum.

   Srdce mi poskocilo radosti, kdyz mi oznamuji, ze jim kardiogaf nafacha a ze musim do soukrome. Ok vydavame se tedy peskobusem na dalsi vysetreni. Tam me celkem prijemna sestra natoci srdce a posle zpet. Lekar ani lekarka uz tam ale nejsou a je tam zase nekdo jiny.
     Diagnostikovani zde probiha trosku jinak nez jsme zvykli my. Medik sedi u stolu, kolem nej hloucek nemocnych, a stejne jako na trhu kdo se dostane prvni na radu ten je osetren. Indove jsou obecne velmi zvedavi a to plati i tady, takze kdyz jeden pacient ukazal bercak vsichni nacpali hlavy tak, aby na nej mely co mozna nejlepsi vyhled :D. Toto uz se svymi nervy nedavam a rikam si klidne chcipnu, ale tady me  nikdo neudrzi a k Barcine nelibosti odchazim pryc. K me nelibosti, se mi ale bolesti vrati takovym zpusobem, ze si musim na sednout a rozdychavat dal.          No nic rozhodli jsme se vyhledat soukromou kliniku.
                                      ...........................................................................
 V chazime do nekolika patrove moderni budovy s vlastni ochrankou. Hned u vstupu je recepce kde nam vytisknou cedulku se jmeny a mazem primo k veliteli. Pred jeho ordinaci (kancelari) stoji jmeno (nezapamatovatelne) a mista kde vsude byl na stazich a jak dlouho ( pekne dlouho a po celem svete) hned  po precteni se mi ulevuje a rikam si diky bohu.
    Pan doktor me nechal od sestricek zvazit a zmerit tlak a teplotu (sestricky byly velmi mlade a kdyz jsem sundal triko z rudly jako rajacata az jsme se bal, jestli ja nebudu muset krisit je) hned me poslal na vsechna mozna vysetreni a dokonce kvuli mne zavolal lekarku na sono, ktera mela ten den volno. Je mi to trapne rict, ale prozkoumali me tam mnohem mnohem lepe, rychleji a VSTRICNEJI nez v Brne na infekcnim. Druhy den jsem si mel dojit pro vysledky.

 Kousek dal od nemocnice, jsme videli hloucek lidi tisnici se u vchodu do domu. Po nekolika minutach dal kolem nas projela sanitka bez houkacky. Mela otevrene dvere. Ve vnitr lezela postava zakryta bilou plachtou a nad ni se sklanel muz s kadidlem. Pri tomto pohledu se mi sevrel zaludek a chtel jsem dobehnout zpet do spitalu at si s temi testy pohnou .....

Mely jsme obrovske stesti, protoze tento stat v Indii je povestny tim, ze provadi lekarske ukony, transplantace a operace, bohatym amikum, dokonce pro toto existuje termin volne prelozeny jako lekarska turistika, takze uroven pece zde byla opravdu vysoka. Zajimavosti je ze stat Kerala, ve kterem se mesto Kochi nachazi, je jediny komunisticky stat Indie ....


                                                                               ..... nic mi nenasli.


obrazek je sice od vecitimto jsme se ladovali po vysetreni -zralokem
tady vysledny produkt ........

23.06.11

Săpânţa - vesely hřbitov v Rumunsku


Na hřbitov se v našich krajích chodí především truchlit a vzpomínat. Nekteri chodí na hřbitovy rozjímat, meditovat nebo relaxovat. Napadlo by ale někoho jit se na hřbitov kochat ?

 Toto se asi lidem v Rumunské Sapante zdálo trošku nudné proto svůj hřbitov nazvali  Cimitrul vesel - Veselý hřbitov. Proto aby ale veselý byl, mělo by na něm být i něco veselého...

 Za veselé místní pokládají vyřezávané malované pomníky.  S malovanými vyrezavanymi pomníky kdysi zacal jeden rezbar, jeho dilo se ujalo a dnes je z nej pekna turisticka atrakce (plati se vicemene symbolicke vstupne).

Pomnik krome portretu zesnule osoby ukazuje i zpusob umreni a nekdy je doplnen versem nebo bonmotem. Takze s pomoci prekladu se clovek pobavi nejen nad obrazkem, ale i nad textem.

 Jen namatkou
....vsak ten, kdo prachy mel, musel zemrit taky..... ve valce zabit prokletym Madarem ....nebo jeden horkosladky ...Buh odpusti ti synku, byt podrizl jsi svou maminku ....








Do Sapanti se stopuje velice dobre. Zhruba sestnact kilometru dal je okresni mesto Sighet, zname svym fascinujicim dobytcim trhem odehravajicim se na louce u mesta ( fanousci filmu Cikani jdou do nebe jiste vedi ...) a muzeem komunistickych zlocinu.  Toto muzeum je situovano v byvale komunisticke veznici a navstevnikovi z nej opravdu beha mraz po zadech. Dokonce je v nem i zminka o Vaclavu Havlovi nebo o Janu Palachovi...









Kompletni fotogalerie Zde

16.06.11

rozhodnuti pro Armenii


  Když se předloni na Vánoce objevila možnost zacit uskutecnovat nase cestovatelske sny, premysleli jsem kam nas prvni velke cesty povedou. Indie byla tak nejak jasna. Bavili jsme se o ni uz dlouho a dokonce ji to leto planovali jeste s Vojmilem v Rumunsku. Druha volba uz tak jasna nebyla. Ja osobne premyslela hned o Iranu, hned o Uzbekistanu a hned o vysnene Latinske Americe... Stanikovi se hlavou honila Taiga a transsib, Ukrajina a Albanie, kterou nakonec dame letos...Sedeli jsme spolu u complu a uzivali si poprve v zivote ten pocit, ze vicemene muzeme na ty zbyle tri tydny jet kam nas napadne. Brouzdalijsme akcnimi letenkami do celeho sveta na portalu student agency a tu jsme se videli v jungli, tu v Australii no obleteli jsme celu tu zemegulu nez si Stanik vzpomnel na nejaky clanek o Armenii, ktery cetl v dvoumetrove halde casopisu o cestovani co nama zavaza v kuchyni. "Podivej se kolik stoji letenka do Jerevanu", rika Stanik. Zasmala jsem se, zaroven ve me hrklo nadsenim, jake to asi je v Armenii?Cekala jsem s pohledem upnutym na monitor, ze stranky nam vyhodi castku asi kolem 40 000 Kc na osobu, pak se zasmejem a reknem si, no tak nekdy priste... K nasemu prekvapeni byla cena velmi sympaticka, hrkla to v nas jeste
vic a fantazie frcela na plne obratky - bylo rozhodnuto....Po dohode s Vojmilem jsem si z mezi svatkami z domu Panu z Lipeodnaseli rezervaci letenek :-)

Armenie a nas pobyt v ni se neda popsat slovy, clovek to musi zazit. Myslim, ze jsem toho nezazili malo, ale na druhou zas ne tolik, abych mohla s jistotou rict, ze Armeni jsou nejpohostinejsi narod na svete, ale dokud neprojedu cely svet a nepocitim nekde jinde to co v teto zemicce pod Kavkazem budou pro me cislo jedna...Zatim nikde jinde vas nejbohatsi lidi z vesnice nepohosti o pul druhe rano, nejsou tak hrdi na svuj narod a tak mily a laskavy k cizincum, kteri jsou v porovnani s nimi studeni jako kostky ledu.











06.06.11

Indické vlaky

Vzpomínám si jak mi kdysi došly na meil sady fotek o Indických přeplněných vlacích. Lidi se vlaku drželi zuby nehty a kdo se ne dostal dovnitř jel na střeše.Těšil jsem se, že podobného zažijeme i my.
   Zde popíši pár věcí, které ne mě v Indické vlakové dopravě udělali dojem.

Indická vlaková doprava je celkem přesná, stalo se nám jen jednou, že měl vlak zpoždění, při tak počtu několik milionů cestujících denně, je to vskutku obdivuhodné. Snad vždy a kamkoliv se dá koupit místenka, takže se nám stalo pouze jednou, že jsme museli stát na chodbě. Barča mě přemlouvala at si jdeme sednout do dobytkového vozu, naštěstí rozum zvítězil nad dobrodružnochtovstí - protože v dobytčáku nebylo možné si koupit nic k pití. Kvalita vlaků se velice podobá spoji Mikulov.Břeclav. Je ovšem logické, že když jede toliko lidi rychleji se zaneřádí. Nejednou jsme zažily když se zničeho nic objevila úklidová četa a nutila sedící zdvihat nohy pěkně k bradě.

 To nejlepší ovšem na těchto vlacích je, že jsou plné jídla.  U průvodčího je možnost objednat si snídani, oběd nebo večeři, samozřejmě s příplatkem, ale ten je více méně zanedbatelný. Po té, po celou dobu co si to vlak mašíruje po  kolejích, chodí lidé a prodávají něco k snědku. K dostání jsou vařená jídla, ovoce a ořechové směsky. Jako největší frajery ale považuji prodavače horkých nápojů. Chodí s malou asi deseti litrovou termoskou a když někdo projeví zájem strčí si ji mezi kolena  a obratně napoj načepují. Jsem si jistý, že někde v zadní kapse od kalhot mají krém na popáleniny, protože nevěřím tomu, že si bosé nohy aspoň pětkrát denně neopaří.

Prodavači chodí neustále sem a tam a velmi hlasitě křičí co nabízí. Křičí takovým způsobem aby nejen přeřvali  jedoucí vlak, ale aby se jejich hlas dostal přes špunty nebo mp3 přehrávač přímo k zákazníkovi.  S obojím jsme marně zkoušeli odolávat jejich lákavým nabídkám. Dodnes si občas vzpomenu na neuvěřitelný mečák řvoucí kafeeejaneskafeeeejakafeeeja.  OMG.


Na zastávkách jsou samozřejmě stánky z občerstvením. Dají se tu koupit takové dobroty jako obalovaná smažená chilipaprika, smažený banán, grilovaná kukuřice a různé pochutiny v těstíčku. Podle místních se pozná kdy se může vystoupit a jít hamů nakupovat ....¨


Cestování Indickým vlakem je pohodlně nepohodlné. Velikost chodbiček je na člověka evropských rozměrů trošku úzká. Spočítali jsme taky, že na lavice si sedne tak šest normálních Indů, čtyři bohati nebo tři evropané :D Faktem ovšem zůstává, že Indové ikdyž se neznají jsou ochotni se na sebe lepit jako sardinky jen aby nemuseli stát, kdež to Evropan netoužící cítit svěží zápach z úst svého kolegy, potřebuje k životu mnohem větší akční rádius ......





21.05.11

Maroko: tyden v limbu

Z kraje roku padlo impulsivni rozhodni, ze se v kvetnu asi na tyden otocime na cundr do Maroka. Vyber teto destinace byla zcela nahodny, jednak stejne planujeme postupem navstivit kazdou zemi, kterou zcestovat pujde a jednak nas inspiroval nas novy spolubydlici Frenky (pro Stepanku Franta), ktery o Maroku basnil. Uzasne levne letenky od Ryanairu nase plany zpecetily - behem peti minut bylo vse definitivni.

Na cestu jsme jako vzdy balili asi pet minut, sak to co nam bude chybet po ceste nejak sezenem nebo ozelime (hned v Bratislave na letisti nam zabavili sampon a sprchac v jednom, ktery jsem zapomnela v prirucaku.. no kdy myslite, ze jsme si nove mydlo koupili, asi ke konci pobytu.....) Leteli jsme pres Milano, kde jsme pred letistem na travniku stravili klidnou noc, nas sladky spanek rusili jen startujici letadla o 100 m dal.. :-)
Prvni den v Maroku jsme hned chytli autobus na Cascades d´Ouzod, nejvyssi marocke vodopady. Po petihodinove vyklepavacce pres Atlas mistnim autobusem kdy neustale lilo jako z konve, jsme za ten dest byli moc radi, i kdyz se s nasi predstavou o marockem pocasi moc neslucoval, protoze vodopady se valily obrovska mnozstvi vodni masy a byla to uzasna podivana, kdo vi jak to tam vypada v lete. Priste tam urcite musime zajet znovu, protoze opice, ktere na tomto miste ziji, jsme nevideli, byla na ne moc kosa a koupat se v jezirkach pod vodopady taky nebylo mozne prave kvuli divokemu privalu vody po desti...

Prvni postrehy z Maroka byli jasne: zeme je asi nejvice poevropstely arabsky stat, ktery jsme dosud navstivili, odrazi se to hlavne v organizaci statu, cistote, existujicimu svozu odpadku a taky v cenach, ktere jsou prekvapive stejne jako v Cesku. Napisy jsou vzdy i ve francouzstine, kterou v teto zemi krome jinych jazyku ovlada snad opravdu kazdy. Lide jsou jako vsude hodni a zli, chytri a hloupi, ale prevazujou sympataci a srdecnost. Nahaneci jsou ale samozrejme i v teto zemi, holt za neco se jist musi.

Jelikoz jsme v Maroku byli jen sedm dni, museli jsme se rozhodnout co chceme videt a brat to proti nasemu presvedceni trochu hopem, ale i tak mame zazitku, jak kdybysme tam byli snad mesic. Pro blog jsem se rozhodla vypichnout tyto dva:

Prvni vyrazny zazitek byl kdyz jsme jeli stopem z kasby Ait Benhaddou, hlineneho mesta, kde se nataceli sceny do Gladiatora, do Marakese. Puvodne jsme cekali na autobus, ale Stanik nahodou stopnul nizozemskou dodavku. Cekala jsem, ze vyleze nejaky blondak, ale on to byl Marocan pracujici v teto zemi, co byl na otocku doma. Kdyz na dotaz kolik chce za cestu penez rekl: NIC, podivali jsme se na sebe prekvapene a uzivali si jizdu. Mohammed, jak se chlapik jmenoval ridil do serpentyn Vysokeho Atlasu neustale 120kou, v protismeru a k tomu si poustel 120decibeloveho Boba Marleyho. Cesta se me osobne moc libila, ale Stanikuv zaludek nema rad horske drahy takze kratka zastavka na sebe nenechala dlouho cekat :-) sinuli jsme se pohorim, kdyz tu nahle po obede zacal nas ridic zastavovat v zatackach nad ruznyma vesnicema. Vzdycky zahulakal do udoli a cekal. Za dvacet minut se do kopca vydrapala nejaka starenka, pokecali, stokrat alhamdulilah, alhamdulilah (diky bohu), dostala stos bankovek a jelo se dal, no nestacili jsme zirat....
Kdyz jsme se blizili k Marakesi, zeptal se nas Mohammed jestli nechcem prespat u nej doma, hm teda v jednom z jeho domu.. Pozvani neslo odmitnout. Kdo by se nechtel podivat do marockeho domova? Zarizeni bylo uzasne, s kachlickama a tunou polstarou, asi tak si to v Evrope predstavujeme, kdyz slysime Maroko. Do domu s nami sel i typek, ktereho nam Mohammed predstavil jako sveho pritele. Az behem pobytu nam docvaklo, ze tento dvoumetrovy chlap, ktery za celou dobu nerekl ani slovo a furt chodil metr za nami byl jeho ochranka...

Nacaty vecer pokracoval nasledovne: Umyli jsme se, navlekli na sebe nejlepsi hadry co jsme meli s sebou, pak dosel na navstevu Mohammeduv kamos jmenem Mohammed, strasny kolik, furt vysmaty, kopie Samuela Jacksona, akorat mel min zubu :-) hosi se spolu pomodlili, zatimco my jsme cuceli na divci fotbalovou ligu v  bedne 2x2 metry. Pak se slo na veceri este s dalsima kamaradama. Po uzasnem marockem jidle jsme se presunuli na shishu, ja furt jedina zenska, chlapi si nas moc nevsimali a rozebirali sve zalezitosti, pac Mohammed asi dlouho nebyl doma. Najednou se ve dverich objevili dve baby, a kdyz rikam baby tak myslim BABY, jedna mela takove krivky, ze by zalehla slona. No po chvilce vymeny telefonich cisel, laskovnych usmevu a trhanych slov, ktere jsem pochytila, bylo jasne ze Samuel L.Jackson ma s touto "slecnou" velke plany na dnesni noc.
Nejstarsi remeslo je proste vsude no.
Kolem pulnoci jsme se presunuli do nocniho klubu s zivou arabskou hudbou. K nasi nemale radosti jsme meli rezervovany stul primo ve predu u repraku, takze jsem tu muziku slyseli i cely nasledujici den, jak nam hucelo v hlave, Marocani jsou snad hlusi nebo co. Vecer to byl uzasny, dost se pilo, ale vetsina nasich spolecniku si vypila dva poharky vina a uz mela dost, nas hostitel aby ale zasadovy a alkohol si nedal.
Dom jsme dosli ve tri rano, v devet byl budicek. Projevil se ovsem Stanikuv upal nebo uzeh, ktery si den predtim nevedomky uhnal, takze jsme pres den dospali deficit. To uz ovsem v hotelu, protoze jsem u Mohammeda nechteli strasit este dalsi den po tom jak nas pohostil a obtezovat ho.
     Pak jsme premysleli s kym jsme to vlastne meli cest. Mohammed byl v Nizozemsku evidentne spickovym trenerem MMA a Muay Thai, jak se Stanik sam presvedcil. Jeho syn zapasil v K1 a s rodinou se meli v Holandsku dobre. Taky ale vyborne znal vsecky coffee shopy v teto zemi, presne pocty v tom kterem meste. Byl to obchodnik s hasem? Kdo vi, ale davalo by pak smysl za co daval tem babickam v horach tezke lovace...

Druhy zazitek sem asi napise Stanik, protoze ho zazil nastesti i bohuzel sam beze me a prida i fotky, ktere este upravuje.



07.05.11

infarkt, homeopatikum a pranajama... aneb jak jsem myslel, že umírám....



Již v Jordánsku jsme s Barčou cítili, že nám není úplně dobře. Prikladali jsme to tomu, ze jsme uz skoro mesic na cestách (pred tím jsme byli tri týdny v Armenii)  a že telo nám takto protestuje a rika si o komfort který pod širým nebem chybí.
 Taky byl taky zrovna Ramadán a silena horka. Takže vyčerpání nejvyší kategorie.
Barunka, legendarni gemma :D a paní s nemluvnětem
Ikdyz nám bylo velmi zle kousli jsme se a snazili to nějak nebrat na vědomi.

Až to cele  vyvrcholilo v jednom spacím vlaku.

Celý pech se rozjel tím když jsme nestihli koupit rezervaci na postele v lůžkovém vlaku. Jeden pár Australanů s nemluvnětem nám poradil, že se máme zeptat průvodčího a položit vedle prosby i nějakou tu bankovku. Takže jsem šel uplácet. No vyšlo to a lůžka jsme dostali...  Když jsme sledovali australské manžele jak absolutně bezstarostně cestují s tak malým prdolou, nechápali jsme. Všichni máme Indii zafixovanou jako jedno velké líhniště nemocí a ted toto ?  Říkal jsem si, že určitě je jeden  z nich lékař.. o jak jsem se strefil...

Když už jsme konečně ulehli zničeho nic mne rozbolelo pod srdcem. Bolest byla tak velká a tak šílená, že jsem o tom musel říct Barunce. Zničeho nic mě začala šíleně bolet levá ruka a krk. V tu chvíli jsem myslel, že umírám na infarkt nebo tak něco.Nemohl jsem ani pořádně mluvit. A proto že vlak měl jet celou noc bez přestávky, přešel můj šílený strach v strach šíleně panický. Barunka se tedy ihned vydala hledat lekáře. Když se dlouho nevracela, vstal jsem a zeptal se právě australských spolucestujících, zda-li nejsou lékaři. Paní mi v klidu odpověděla on a jen a ukázala na manželovu postel. Ten se právě budil a naprosto v klidu se ptá co mi je... Mezi tím došla Barča s Indickými lékaři. No indičtí lékaři když viděli, že jsem už v péči jiného lékaře otočili se a šli spát.. Neměli absolutně žádný zájem se něčemu od západáka přiučit anebo možná se i nechtěli rozrušit před spaním.

Brali jsme Lariam - antimalarikum, které má snad víc negativ jak pozitiv. Proto když jsem ležel a říkal co mi je v duchu jsem se modlil ''bože jen žádné další bílé prášky''. Jak se mi ulevilo když medik vytáhl homeopatickou lékárnu. Namíchal mi potom leky přímo na míru. Zajímavé bylo, že se mě víc ptal na to jak se cítím, než na to jak mi je.. Poprvé mi léky bolest na chvíli utišily, ale pak se vrátila ještě silnější. Proto mi namíchal ještě jednu dávku, ale i ta mi ulevila jen na chvíli. Napotřetí vytáhl velkou knihu Hoemopatie a pečlivě vybíral co mi dá. Když jsem je polkl, řekl mi že kdykoli ucítím zase takový strach a takový pocit, mám se věnovat dechové technice zvané Pranajáma a podrobně mi ji vysvětlil. Poté si šel naprosto v klidu lehnout. Já se mezi tím asi hodinu modlil jak jsem byl psychicky hotový...

Hodný pán medik a homeopat mi řekl, že antimalarika brát nemáme vůbec. Řekl mi že Indové jsou nejlepší na světě v léčení malarie a antibiotika, která jsem v tu dobu baštil mám zahodit někde ze skály. Byla to asi nejšílenější noc v mém životě a pomohla mi právě homeopatie. Nejlepší na tom právě bylo to, že běloch mě léčil bylinami a učil dechovou techniku.

 Přesto všechno  si mám ještě pro sichr zajít na pořádné vyšetření.


Druhý den jsme proto hned po ubytování v Kochi, navštívili nemocnice. Státní i soukromou ... a to bylo dobrodružství taky samo o sobě.

24.03.11

Rumunsko 2009 odjezd




Už na nádraží v Břeclavi začalo být veselo. Roman  byl na nádraží o hodinu dřív a jakmile ohlásily odkud vlak jede vydal se na nástupiště. S tím však nepočítala Barča, která stála ve vestibulu v domnění, že  se potkají tam. Nikdo z nich neměl u sebe mobil takže se nemohli domluvit, proto si Roman telefon půjčil od slečny v kupé, zavolal domů bratrovi, ten zavolal mně. Barča mi volala zprostředkovaně z tátova. A já jsem netrpělivě čekal v Brne na nádraží. První dojel Roman a hned po něm druhým vlakem Barča.
        Po uvítání jsme šli nakoupit ještě potřebnosti (lahváče, pivka, skopky, kotlík a mapu Rodny) a hurá  dp Tesca k Vietnamcům na pořádné jídlo.

      Sotva jsme dojedli volá nám Karpatsky expres, kde jsme a jestli jedem? Trošku  nás to vyvedlo z miry, protože avizovaný odjezd měl být až  za hodinu. Takze rychle se spakovat a utíkat s nabouchanými krosnami  a pupky na bus. Nastesti se odjizdelo od Grandu.
    Mockrát děkujeme personálu Ck Jenda že nám zavolali, asi bychom se divily že autobus už tam není. Nebyli jsme jediní kdo si nepřetočil hodinky na Rumunský čas a nakup tak dulezitych pivnich konzerv je zdrzel tak, ze by dolil by hodinu po odjezdu.   
        
   V autobuse jsme si pokecali se zajímavými lidmi, navzájem jsme si vyměnili zkušenosti, pálenky a piva. Takže cesta nám utekla příjemně rychle. Karpatský expres jak se zve tento autobus, byl z poloviny zaplněn cestovní společností Alpina, která pořádá zájezdy  do Rumunska pro lidi, kteří chtějí organizovaný výlet a soudě dle lidí co ji měly na starost musí být výlet velmi zajímavý. Takze pokud ma nekdo zajem jet se mrknout na krasy Rumunska a nechce jet sam, myslim ze s Alpinou zazije krasny vylet.
Ve dvě patnáct vystupujeme v Oradei, již téměř na jisto jako mistni se vydáváme do centra k parku, kde dospáváme nedostatek z cesty. Lidi kteří okolo nás chodí se na nás ani nedívají jako na něco mimořádného. Jak se probouzíme, očicháváme věci zda-li si někdo znás neustlal do Snickersky, protože psů je tady plno.





TRIP PO RUMUNSKU MŮŽE KONEČNĚ ZAČÍT.......                           

12.03.11

Snez co muzes - zaplat kolik chces Wiener Deewan


good food good mood - je heslo Pakistánského bufetu ve Vídni. A myslím si, že Deewan dobrou náladu zvedne každému, kdo sem zavítá
.

Jedná se o klasické All you can eat (švédské stoly), ale zde je i dodatek
Pay as you wish (zaplať kolik chceš).






      Už jen toto zní velmi zajímavě proto, aby to hladovějícího přitáhlo právě sem.  Na výběr je většinou ze dvou až tři masitých pákistánských jídel a dvou vegetariánských (výborné je zkombinovat je). Maso zde zastupuje hovězí, kuřecí ale i jehněčí. Jako dezert výborná krupičná kaše s kardamonem. A přestože  člověk ochutná velmi zajímavá různě kořeněná jídla, mám pocit, že právě sladká kaše je zde artikl. Pokaždé, když ji donesou, zvedne se snad polovina osazenstva, aby si ji nandali ještě teplou.
Ke všemu jako příloha vždy čerstvá zelenina s různými dresinky.

Prostředí je studentsky sympatické, které si dotváří i samotní hosté (jsou tu fixy, se kterými zde můžete pomalovat zdi). A k poobědovému odpočinku slouží denní tisk a wifi připojení.  Restaurace svým vzhledem a lidnatostí tak trochu připomíná indickou jídelnu.

Vzhledem k tomu, že je velmi blízko Ringstrasse a jídlo je zde opravdu velmi dobré, doporučuji tento podnik každému, kdo má chuť zkusit ochutnat něcojiného, nového a pro nás netradičního.

Pákistánský Deewan se může stát krásným a netradičním zpestřením návštěvy Vídně.



Bufet se nachází na Lichtensteinstrasse 10  a otevřeno je od pondělí do soboty od 11. hodiny do 23. hodiny, v neděli a svátky je zavřeno.







Po výborném jídle si pak člověk může jít odpočinout do nedalekého Lichtensteinparku o tom zase jindy.






Größere Kartenansicht

Narrenturm - Věž bláznů


Narrenturm

Umírající si přeje poslední rozhřešení. Přichází tedy kněz.
Ten vstupuje do budovy plné bláznů. Budovy zvané Narrenturm. ….

 
Tak začíná Formanův oscarový Amadeus. Nemocný  Antonio Salieri, zde na prahu smrti rekapituluje stěžejní okamžiky svého života a cítí potřebu vyprávět svůj pohnutý osud duchovnímu. I tohle mohly zažít zdi Věže bláznů ve Vídni.
 
Narrenturm byla postavena v roce 1784 císařem Josefem II. jako jedna z prvních nemocnic pro choromyslné vůbec. Od roku 1894 sloužila jako ubytovna pro lékaře, později už jen jako depozitář.

Stavba samotná svým okrouhlým tvarem připomíná spíš pevnost než nemocnici. Má pět pater a nachází se v ní 28 pokojů  a 130 buněk pro pacienty s takovými samozřejmostmi jako řetězy, oka a mříže.

Věž bláznů je situována hned vedle bývalé největší vídeňské nemocnice AKH (nyní zde sídlí hlavní univerzita). V místě kde bylo sanatorium postaveno, bylo již před tím kapucínské podzemní bludiště. Již jejich mniši zde před společností ukrývali a léčily své duševně nemocné bratry (měli se tam zavřít sami :DDD ). A údajně právě na tomto místě vynalezl Prokop Diviš svůj bleskosvod a je pravděpodobné, že zbytky, které se zde nachází, jsou nejstarší pozůstatky bleskosvodu na světě.

Před druhou světovou válkou zde Stefan Jelinek vytvořil muzeum elektropatologie. Po jeho násilném odchodu se expozice znovu ukázala veřejnosti až v roce 1968. V 90tých letech si Vídeňské technické muzeum vzalo část exponátů. A od roku 1993 zde mohou návštěvníci spatřit museum anatomie a patologie s různými lidskými a zvířecími exponáty.




Dostat se k tomuto zajímavému místu můžete ze Schottentoru (v podstate z centra) tramvají č. 37, 38, 40 a 41.



Otvírací hodiny jsou

středa od 15 do 18
čtvrtek od 8 do 11
a sobotu od 10 do 13
vstupné je 2 euro
pro studenty, majitele Niederoesterreichkarte a mladší devatenácti let free.

o svátcích je zavřeno




31. března zde bude noční expozice. Ta začne o půl osmé večer a bude stát 10 euro. Je nutné se na ni předem zaregistrovat na pat@narrenturm.at



Od dubna zde bude kromě stálé expozice i nový program (zhruba hodinu a půl trvající a sedm euro stojící) s názvem Těhotenství.
 Bude zde možnost shlédnout anatomii ženských orgánů, těhotenství, vzhled dítěte během těhotenství, potrat. Tato prohlídka bude s průvodcem - tedy pokud bude dostatečný zájem a budete zde  mít i prostor pro případné dotazy.