20.04.12

Egyptské zásnuby


   Již na počátku mých prvních setkání s egyptskou kulturou bylo mým nejvetším přáním zažít na vlastní kůži místní svatbu. Nejlépe někde na venkově, kde se ještě dodržují některé původní obyčeje a mistní kolorit se projevuje na plné pecky. Svatba pro mě ve všech zemích, které jsme navštívili, představovala vysněnou metu, protože mám za to, že během takové svatby člověk zažije cizí kulturu se všemi jejími zvláštnostmi ve velmi zhuštěné podobě. Podává se tradiční jídlo, nosí se tradiční kroje a zaznívá místní hudba.  O to víc jsem ji chtěla zažít tady v Egyptě, zemi, které se stává mým druhým domovem a která mi se vším všudy hodně přirostla k srdci.
    Štěstí se na mě letos usmálo, a tak jsem měla konečně možnost zažít to, po čem jsem tak toužila. Nejednalo se sice o svatbu, ale v momentě kdy Hassan (náš „Scherbenkleber“ - slepuje k sobe rozbité střepy, zahradník a hlídač v jednom) vyslovil pozvání na zásnuby své dcery Zeinab, mé srdéčko se zaradovalo... :D
Akce se konala v pátek odpoledne, po modlitbě a po naší práci. Zážitek to byl tak intenzivní, že je nemožné ho uchopit, sprostředkovat nebo popsat, ale zkusit se to musí:
Po obědě každý z nás štrachá ve skříni něco vhodného na sebe. Výběr nic moc. Kdo si taky bere na dvouměsíční vykopávky uprostřed východní delty slušné oblečení, bez děr, záplat nebo alespoň ne o tři čísla vetší? Náš hostitel ale s tímto faktem samozřejmě počítá,  a díky tomu, že jsme ti divní cizinci, nad tím snad každý mávne rukou – hlavně, že dorazíme!
S námi jdou i místní holky, které pracují u nás v domě a čistí keramiku, když dorazí z pole. Každá vyfiknutá, namalovaná a samozřejmě neustále foceníchtivá. Cestou debatujeme o tom, kdo kdy a kam se má vdávat. Všechny jsou v mém věku a po většinou zasnoubené. Samozřejmě nechápou, proč když už mám chlapa, nechci dítě...Holt jiná kultura. Dochází mi, že moje máma v tomto věku už dávno měnila podělané pleny a polije mě horko :DD


Po deseti minutách chůze na druhou stranu kanálu - jsme ve vesničce Ezbet Helmi. Podle sluchu neomylně míříme k Hassanově domu. Dvorek je vyložen rohožemi a zastíněn stanovou plachtou s tradičním barevným vzorem, který se používá na svatbách a při podobných příležitostech. V kroužku zatím posedávájí jen starší muži, vážená honorace. Pokuřují šišu, pijou příznačně čaj značky Arousa (arab. nevěsta), a v klídku klábosí, zatímco ženské pobíhají po baráku a vymýšlí co eště zapomněly. My jako smíšená skupina cizinců usedáme mezi ně (Rakušáci, Němci, Madˇarka, Řekyně, Srb, Italka, a já).

Na pódiu jsou připravené dva honosné trůny pro hvězdy dne – snoubence a snoubenku – prozatím je ale zabrali místní děti všech věkových kategorií.

Vařit ženské naštěstí nemusí. Celá rodina se složila, aby se plácla přes kapsu a na dnešek najmula vyhlášeného kuchaře z Faqúzu (nejbližšího města) za 800 liber (100 eur!!!) na den. Hassan nakoupil 50 kg masa - přijde přece přes 100 lidí. V jeho kuchyňce se tísní 15 chlapů a do vedlejší místnosti , která byla proměněna v provizorní jídelnu, posílají hromádky jídla. Pomáha každý z rodiny, kdo má ruce. Ale ženské nikde vidno. Jen před domem se tísní na 50 nepozvaných sousedů-čumilů-kolemjdoucích.
V jídelně to bzučí jako v úlu. Připravená tabule se prohýbá dobrotama, ale protože je u ní místo jen asi pro 12 lidí, musí se jíst rychle a ve stoje. Kolečko se bude točit nejmíň devetkrát – ca. 88 lidí ještě nejedlo. Prostor ani nádobí pro všechny naráz není.
Zobám z malých nerezových talířků paletu všech egyptských jídel, které mám tolik ráda: Mahši (malé cuketky a lilky, plněné kořeněnou rýží), wara einab (plněné vinné listy), batatis bil tamatim (brambory s cibulí v rajčatové omáčce), ruzz bil šaria (výborná kulatozrná rýže s nudličkama s cizrny, nejlepší aj samotná), k tomu babaganůš (rozmixovaná „pomazánka“ z lilků a sezamové pasty), salát, kuřecí stehýnka, vařené hovězí.............
K zapití samozřejmě drahé nápoje  Fanta, Cola, Sprite, ale v egyptské , tzn. mnohem sladší variantě.
Začíná být docela hic. Už bylo na čase, taková zima jako na jaře v Egyptě, mi dlouho nebyla. V deltě je hodně vlhko a přece jenom jsme na severu země, ale stále bez utěsněných oken, topení, a občas i teplé vody.
Než ale stačíme dojíst, už holky od nás z baráku tahnou dámskou půlku naší skupiny do patra k nevěstě-snoubence. A veselí může začít:
Okno něvestina pokoje míří do dvora, kde jsme při příchodu poseděli, takže zvuky živé kapely doléhají i sem a nenechají nikoho stát v klidu.
 

 Během vteřiny jsme ve varu a uprostřed 50 divoce tančících  Egyptˇanek. Všichni tleskají, řvou hesla oslavující snoubenku Zeinab a veselí nebere konce. Je mi šílený hic, ale jsem štastná a tančím jako o závod. Malé i velké – všechny úžasně ovladájí belly dance, jen valím oči.  Jsme cizí, exotické – všechny si chcou zatancovat s holkama z Evropy. Ženské se s ničím nepářou a posílají si nás jak mičudu. Žádné ušláplé put´ky, všechny generace, polovina vypadá jak moje máma, druhá jak moje babička, ale po prsa jsou mě všecky, aspoň mám přehled :DDD Na hlavách šátky všech barev, cingrlátka. Hodně věřící ženy odkládají nikáb, který si Hassan ve svém domě nepřeje, a veselí se. Rytmus udávájí bubny a bubínky, a pro arabskou hudbu charakteristický píštalo-klarinet, který se tady jmenuje nay.
Vyburcované emoce, všichni šílí, charakteristický zvuk, který ženy dělají kmitáním jazykem na důkaz radosti a  očekávání zásnub/svatby se ozývá znova a znova. Nedokážu ho ke smíchu všech přítomných napodobit :D. Jen 15-letá snoubenka Zeinab sedí, bledá jak smrt, viditelně nervózní, všechny jí líbají, gratulují. Ona se jen nesměle usmívá a nepřítomně zíra do prázdna.


Ibrahima, svého asi o sedm let staršího snoubence, zná. Pochází z dobré (bohaté) rodiny na druhé straně kanálu. Tři měsíce chodil Hassana prosit o její ruku. Ten o tom nechtěl slyšet, ale na nátlak ostatních příbuzných („je to dobrá partie“) nakonec svolil. Zeinab nebyla vyloženě proti, ale mladá vyjukaná holka těžko ví, co chce...Situace pro ni asi nebyla jednoduchá. Každopádně zasnoubení není úplně definitivní. Je rozhodnuto, že svatba proběhne až holce bude 18. Do té doby se ještě může rozmyslet, smlouva se dá zrušit, nákladně pořízené zásnubní zlato vrátit...


No řeknu vám, když jsem snoubence viděla, šly na mě mdloby při představě, že vedle něj musím sedět já (naša babka by řekly: „taký ušatec zakrslý“). Ale krása přece jen závisí na pohledu pozorovatele a Zeinab na fotkách nakonec nevypadá úplně neštastně. Snad má on dobrý charakter  a vyjde jim to – Inšallah.