Seznamujeme se s Indii - Mumbai मुंबई

MUMBAI - kulturní šok !!!

 Cesta do čtvrti  Kolaba trvá ráno hodinu! Zažíváme kulturní šok. Naskýtá se nám pohled na probouzející se město. Lidé spící na ulicích se zvedají a všemožně vykonavají své fyzické potřeby. Doprava houstne a začíná přibývat i hluku. 
 Sedíme přimraženi v autě a máme pocit, jako bychom byli někde na safari a naše taxi je to jediné pevné a skutečné v tomto chaotickém mumrai okolo nás.

 Lidé se procházejí po silnici při plném provozu. Když jsem si všiml, že ve předu všichni něco objíždějí, zjistil jsem, že si na silnici ustlala tu krava, tam bezdomvec a nebo že na krajnici kadí dítě. Chtě nechtě zalézám čím dál hlouběji do sedačky. Má první myšlenka je, že tady se nikdo s ničím nemazlí. A že hlavní je nedostat se do problémů, co se hygieny a policie týče.


                 ''S tímto byrokratickým slonem, zažijeme ješťe kopu srandy''        

   Těsně před tím než vystoupíme, se nám do auta cpe místní dohazovač.  Přes okénko nám nabízí ubytováni, když odmítáme, řekne něco taxikáři a ten zničeho nic zastaví, že dál nejede! Ani po velkém naléhání nás k hostelu dovézt nechce. Vystupujem a dohazovač je ve svém živlu. Zkouší na nás všechny triky. Že Salvation army je drahé, zavřené, plné, že hostel je jeho kamaráda, že on nemá za co jíst a žije jen z provize atd.
Problém je v tom, že hostel jeho kamaráda je asi 4x dražší. Do Armády spásy jdeme tedy po svých.  Asi po čtyřiceti minutách tam dorazíme a koho nepotkáme? Náš dohazovač tam sedí na schodech (ten šmejd znal zkratku:)), ani tady se ho nemůžeme zbavit a pořád po nás chce čaj, že ten máme neomezeně zadarmo. Jenže abychom měli nárok na dnešní snídani i s čajem, museli bychom tu být ubytovaní již včera, to mu ale nejde vysvětlit. 
 Indové jsou neuvěřitelně byrokratický národ. Takže registrace probíhá tak, že se v přízemí vypíše papírek. S tím se jde do patra, kde se vypíše papírek na snídaně a pak zpět do přízemí dokončit registraci. S tímto byrokratickým slonem zažijeme ještě kopu srandy, ale i pěkných stresů.  Ubytovna je to opravdu hrozná, jeden záchod na patro, různí hmyzí živočichové a špína.

*

thali

 Takže moc dobře nám není. Jdeme si lehnou odděleně (pokoje jsou zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy). Po pár hodinách spánku se probudím v tomto cizím prostředí a nějak na mě doléhá smutek nebo co, jdu za Barčou, ta už je vzhůru také a necítí se o moc lépe než já. Všude kolem nás jsou stejní cestovatelé jako my a to je velmi příjemné. Všichni máme v rukou vydání průvodce od Lonely planet v různých jazycích, domovy v batohu a dobrodružnou náladu.


                            ....prvních pár soust mi řeklo, že budem kamarádi!!!! 

Jdeme na krátkou procházku po městě, ale po hodině jsme zpátky. Lariam  nám negativně ovlivňuje psychiku. Jsme zklíčení a cítíme se zle. Ptáme se lidí v hostelu, ale všichni nám říkají, že tady je zbytečné ho brát a že vedlejší účinky jsou silné a má je téměř každý. My ho berem dál . . . Chyba.  Ale co už ....

Naši první zkušenost s indickou kuchyní jsme měli v restauraci Laksmi, která nám byla doporučena. Restaurace byla vynikající a navíc byla blízko našeho ubytování. Když jsme tam došli, nebyli jsme pro štamgasty atrakce jako jinde, snad díky tomu že restaurace byla v blízkosti hostelu., Řekl jsem si, když jsem viděl zdejší potravu, že když já zvládnu bezmasá jídla a Barunka zdejší hygienu (jako chlap jsem na tyto tech otrlejší) máme vyhráno. 

  Když mi donesli místní specialitu Mumbai thali, nejdřív jsem nevěděl jak to sníst, ale prvních pár soust mi řeklo, že budem kamarádi!!!! 

Opravdu jsem si vytéčně pochutnal. Barunka, která se z šoku vzpamatovávala pomaleji, se do jídla moc nehrnula. Ale sladkosti jí velmi chutnaly. :D K mému velkému překvapení je zdejší čaj stejný jako u nás. Přestože nejsem nějaký fajnšmekr, považuji se za čajomilce a byl jsem zvědavý, co všechno mi Indie po této stránce nabídne. Tak jako si spousta lidí myslí, že u nás víno teče z kohoutků, myslel jsem si asi i já, že tady pijí čajové skvosty všude :D.

Jídlo je pro nás těžko pojmenovatelné a tak trošku i težko zapamatovatelné :D    Jídelní lístek zde má velmi, velmi mnoho položek. Proto vytahujeme notes a po zbytek pobytu veškerá jídla, která kde sníme, bodujeme. Toto se časem ukázalo jako velmi chytré, protože ve chvílích, kdy jsme neměli náladu přemýšlet nad tím, co si dáme, jsme vybírali právě podle bodů.

      Tady dáváme 5 z 5 za thali. Když se sem po více jak měsíci vrátím již jako zkušený :D   (a jím Mumbai thali inidickým způsobem tzn. rukou), davám opět 5 z 5. 

                                         .....  Thali tady mají prostě skvělý

Přivítaní v Indii मुंबई

"...a kolik peněz chcete v Indii utratit" ?

Gate of India

     Do Mumbaie doletíme velmi brzy ráno. Letadlo je kupodivu poloprázdné. Ještě na palubě dostáváme dotazník, který Indická vláda vyžaduje po turistech. Protože tam ale jsou otázky, na které nejsme v tuto dobu sto odpovědět, čekáme s vyplněním až na imigračního zřízence. Otázky tipu, kde budete v Indii celou dobu ubytováni nebo kolik peněz chcete v Indii utratit :) nutí k zamyšlení.  

    

        Hned v hale nás ve tři ráno skolí vlhkost vzduchu. Mám velmi rád saunu a tak jsem si naivne říkal, že vydržet tady nebude nijak strašné, že to musí být skoro stejné :D. Jenže kontakt s realitou je zcela jiný, vlhkost vzduchu je vysoká, ale teplota až tak moc ne (teda podle mého dojmu, asi 28°C). V hale na nás čeká už parta uředníků připravena dat nám lekci. Když podáváme zpola vyplněny dotazník abychom se zeptali na další info, hodi ho pracovnik zpět, dá si ruce za hlavu a říká, toto ne!                                            

  

   Když oponujeme, že nevíme, co napsat, rukou nás pošle pryč, že nemá čas (Je fakt že zástupu za nami je opravdu dlouhy) vedle nás jsou turisté s podobnými problémy, takže svorné píšeme to stejné. První hostel v průvodci, imaginarni částku atd atd.
   Po vyzvednuti zavazadel se vydáme hledat bankomat. Není to tak snadné jak se zda. Na tomto obrovském letišti je bankomat pouze jeden, není teda ničím překvapive, že je mimo provoz ( jsou 4 ráno a při tak obrovském počtu turistu se to zda logicke). 

     Říkáme si tedy že bankomat bude určitě venku, je přece nemožné aby tu byl jen jeden. Když procházíme kolem kulometného hnízda, beha mi celkem mraz po zádech. Ale jak vyjdeme ven je skoro neprekonatelnou prekazkou dostat se zpět. Venku žádný atm není, my jsme bez penez, nevyspaní, hladovi a jestě se k tomu jako ve filmu spustí pěkný slejvak. Ptám se jednoho pracovníka, co venku pokuřuje kde se dostanu k penezum, ten mi vesele řekne že tady nikde. Pak se ale smiluje a ze mě k atm hodí na motorce, po jiných zkusenostech se ptám za kolik? Tak se jen usměje, že to nemám řešit ;) naskytla se mi teda ma první zkusenost z Indie. V probouzejicim se měste sedim na motorce nalepeny na zádech čtyřicetiletému chlapíkovi, který kličkuje začínajícím provozem mezi dodávkami se skoro dvakrát tak těším spolujezdcem. Při stavu, v jakém jsem byl, mi jeho řízení az nahanelo strach:) Barunka se ale asi bála daleko víc.

                                  '' Bankomat je v paneláku v přízemí''

  Zajíždíme do čtvrti plné odpadků k jednomu paneláku. Tam je udajné atm. Nervozně nahmatám slzak a vstupuji do tohoto domu. Bankomaty zde jsou trochu jiné než ty u nás. Třeba v tom, že se v terminalu karta nenechavá, ale po několika vteřinách se musí vytahnout (nikde to tu není napsané, ale když se tam karta nechá, atm penize nevydá a chová se jako nefunkční nebo se jakákoliv chyba, at už v nedostatku penez nebo jiného problému atm, hlásí jako chyba na učtu). Což mi v tuto chvíli málem způsobi zástavu srdce. Než jsem chování atm pochopil, už u mě byl můj řidič s ochotou mi pomoci. Přišel ale ve chvili kdy jsem zrovna kasiroval a protože je na této karte vysoký poplatek, porušuji pravidlo nenosit moc penez u sebe a vybírám balík, nestačí se divit. V tuto chvili čekám, že si řekne o nemalou částku za odvoz zpátky. On mě však jen varuje, že v Indii si musim davat na penize velky pozor.  


Barunka už asi je značně nervozni. Přestože jsem ji nechal pod hlídkou security, taky se mi uleví když ji znovu vidím. Přece jenom se na nás projevila paranoia toho, jak o této zemi všichni mluví a do toho unava, bolesti, hlad a všechno, takže být jeden vedle druhého nás uklidnuje. 

Po urputnem přemlouvání nás vojaci pusti zpět do haly, kde je super služba předplacené taxi       (jistota fixni ceny) tady se k nám přidává jeden Ital na spolujizdu.

S Italem Jonathanem se ještě parkrát potkáme :)

 Jedeme do čtvrti Kolaba, hostelu Salvation Army.

                                                    ...    Namasté Hindi.

RUMUNSKO - Sfântu Gheorghe a Dunajská Delta

Mnoho krajanů jezdí do Rumunska na hory nebo k moři. Rumunsko, toho ale může nabídnout mnohem více, jedním takovým příkladem může být Dunajská Delta.

Kormoránu je kolem plno

    Druhá největší řeka Evropy Dunaj, musí protéct 10 státy, aby se dostala přes největší Evropskou Deltu do Černého moře. Zde se rozprostírá na bezmála  čtyřtisících kilometrech čtverečních unikátní ekosystém, ve kterém se nachází přes 1200 druhů  rostlin, 300 druhů ptáků, a 40 ryb .Včetně jedné z největších sladkovodních ryb Hlavatky Podunajské, ta může dorůst až 130 cm a  váhy 25 kg, ale nejcennější  rybou je zde Jeseter. Z ptáků zde můžeme zahlédnout Ibisi, Orli zlaté, Kormorány, Pelikány, Volavky a jiné. Ze Sibiře sem létají zimovat obří Labutě a vodní Jeřábi.
 Pokud si chcete vychutnat ptačí ráj, jak se někdy deltě přezdívá, musíte jet přes město Tulcea. Město Tulcea, založili řečtí  obchodníci a k vidění krom muzeí a krásného náměstí, je zde třeba i mešita, jako důkaz  turecké menšiny. Odtud se dá dostat na všechna tři ramena, pojmenována podle přístavů Chilia, Sulina a Sfantu George.
        My si vybrali prozkoumat okolí Sfantu Geroge (svatý Jiří). Jedná se o turisticky nejméně objevené avšak i turisticky velmi nedoceněné místo .Do Sfantu George odjíždí loď přímo z Tulcei. Přístav se nachází hned vedle vlakového nádraží a lístek na lod stojí 30 Lei. Koupit se dá pouze, až dvě hodiny před odjezdem. Vyplatí se zde si i koupit  vstupenku do rezervace ta stojí 5  Lei. V přístavu si můžete  zakoupit občerstvení a nápoje s sebou (dají se sice koupit i na lodi, ale s přirážkou). Parník je obrovský a mnoho návštěvníků jede využít zdejší nádherné pláže, není zde proto problém domluvit se anglicky či německy.

                          "Rákos, zde v nelidských podmínkách sbírali političtí vězni''

       Samotná  cesta vám může nabídnout pohled na obrovské pláně rákosu, které se zpracovávají  stále stejným způsobem. Musí se totiž  ručně utnout aby nedošlo poškození. Dále se rákos zpracovává na celulózu z níž se vyrábí papír.  Dříve sloužil i jako stavební  materiál, ale v dnešní době již nemá takové uplatnění,  ikdyž po celé deltě lze spatřit ještě domy, které mají zdi a střechu vyrobené pomocí rákosových otepí. Velká horka a obrovské lány zapříčinily to, že takto ručně sekat rákos byli nuceni v mnoha  případech vězni.

    Po  zhruba  6 hodinové jízdě  dojedete  do vesnice  Sfäntu George. Pokud máte  těžká zavazadla, můžete  využít místní nosiče. Jsou to lidé jakéhokoli  věku nebo pohlaví vybaveni kárkou nebo v lepším případě povozem  s oslíkem, kteří vám za malý peníz pomohou  se zavazadly. Většinou i nabízejí ubytování v soukromí nebo že uvaří večeři či oběd.  Zdejší stavby jsou zajímavým důkazem lidské přizpůsobivosti okolí. Jsou totiž "uplácány" z bláta a  střechu tvoří otepi pečlivě sbaleného a pečlivě nařezaného  rákosu. V tomto stylu  se nachází  i  4 hvězdičkový hotel, restaurace nebo  penziony.
    Nechcete-li využít  zdejšího pohostinství  a chcete  raději  spát  ve stanu na pláži, stejně jako my, stačí jít rovnou podél řeky po směru plavby. Za nocování na pláži se nic  neplatí ,ale nečekejte  zde  komfort typický pro plážová letoviska. Nejsou zde totiž žádné stánky z občerstvením a nic co by z této pláže dělalo letovisko.  Jediný komfort který si můžete užít, je když  se necháte za  2 Lei svézt malovaným traktorem s vlečkou na pláž či do vesnice, anebo si zalétáte v Ultralightu.


Nevyužijete-li  traktůrku, čeká vás po zhruba 2 kilometrech nádherná písčitá pláž. Může se ale stát, že  někoho moře zklame. Tím že je delta v těsné blízkosti není moře ani tak čiré ani tak teplé jak to známe odjinud. Nicméně na příjemné chvilky  ztrávené ve vodě stačí. Velkou zábavou jsou vlny, místy dosahující jednoho metru.  Jistý druh zábavy  může nabídnout pozorování krav které se chodí k moři koupat a slunit a lidský život okolo  je příliš nevzrušuje.

Beach Cows

               Největším lákadlem zde ale není ani pláž ani místní rybí speciality, ale delta samotná totiž ekosystém žijící si sám pro sebe. Na pozorování delty je nejlepší  najmout si i s lodí průvodce. Všude okolo je spousta letáku s nabídkou průvodců po deltě.  My jsme, ale neměli náladu nechat se ošidit a proto jsme se ptali na místní pumpě PHM, na zkušeného průvodce s aspoň základní znalostí anglického jazyka. Protože všichni říkaji, že anglicky umějí, ale pak se z toho vyvrbi pouze yes -no. Majitel a prodavač v jedné podobě hned vytočil číslo a zavolal průvodce. Mezitím než došel nás pohostil grilovaným kaprem, který byl mnohem lepší a pikantnější než ten co jsme jedli na večeři v restauraci. Za chvíli dorazil průvodce který nabídl sympatickou cenu, 120 lei pro tři osoby na zhruba 3 hodiny. Vzhledem k předchozím zkušenostem jsme si ji ještě nechali  napsat na papír a pak už jen stačilo domluvit, v kolik a kde se potkáme.

     ''... jestli něco připomíná Cestu do pravěku Bořivoje Zemana, pak je to přesně toto místo.''



    Druhý den ráno na nás  průvodce spolehlivě  čeká a vyjíždíme napříč rekou do menšího kanálu. Krátce po vstupu do chráněné části rezervace, čeká ochranář a kontroluje povolenky  ke vstupu. PO zhruba 10 minutách jízdy, už všechna civilizace  zmizí a krom lodi a občasné PET lahve zde není nic coby ani civilizaci připomínalo. Po chvíli se začne kanál rozšiřovat. a na větších plochách  přibývat leknínu. Toho využívají různí ptáci ke  stavění hnízd a  k vytváření kolonii.  Pak se objeví jezírko kde na mrtvých stromech  lze již spatřit kormorány.

        Tady vše teprve začíná.  Na jezeře odpočívají kormoráni a nad  hlavou s ohromným hlukem přelétává  několik pelikánů, aby  mohly,  přisednout ke zbytku hejna plovoucího v leknínech opodál. Člověk má pocit jakoby se vrátil několik set let zpět. zdejší příroda jakoby si ani človíčka  nevšimla a žila si tak jak jí to vyhovuje. Průvodce je velmi zkušený a po každou chvíli nám ukazuje  směr ve kterém se  zanedlouho  zjeví unikum zdejšího světa. Přijíždíme Barča, akční člen našeho týmu, to chce  zkusit a natahuje nohu do vody, aby si podala plovoucí  brk.  Náš kapitán ji však včas zastaví a bydlem ukazuje že dno je pouze klam, poté nám předvádí  své řidičské umění když s lodí manévruje tak, že si pro pero podáme rukou.

   Na ostrůvku můžeme spatřit  hnízda  ptáků kteří mají raději pevný povrch pod sebou. Když ostrůvek míjíme najíždí naše lodˇ k rákosům aby  vyplašila zdejší obyvatelstvo. Nám se tím naskytne zážitek z pohledu na různá rozpětí křídel pár centimetrů od těla.  Po zhlédnutí pevniny plujeme k jinému ostrovu. Tento ostrůvek, obehnán  sítí a tvoří jej pouze lekníny není moc  velký, ale co nabízí je úžasné. Racci zde mají  své hnízdiště.Opatrně míjíme sítě a koukáme na malá hnízda, z nichž zvědavě  vykukují racčí mláďata. Kolem nás  se spustí hluk a křik rodičů kteří se nás nejspíš snaží odstrašit. Po pár snímcích je necháme uklidnit a odjíždíme dál. Vjíždíme do dalšího kanálu a pozorujeme  život v rákosu i ve vodě. Na ostrovech je spousta posedů sloužící ornitologům a  fotografům. Náš sympatický  průvodce zajíždí ke  břehu a my  si pak všimneme stromu špendlíku s chutnými plody.
  Po tomto krátkém občerstvení se vracíme kus cesty zpět a vjíždíme  do jiného kanálu kde právě kvetou žluté lekníny. A nás láká velké pokušení si jeden z těch, jak dlaň velkých, sluncí na hladině utrhnout a vzít s sebou. Vjíždíme do  tak hustého porostu,  že to vypadá že se tam ani lodí jet nedá. A jestli něco připomíná Cestu do pravěku Bořivoje Zemana, pak je to přesně toto místo. Tajemné šero, zajímavé vůně a tichý motor umožňují hluboce procítit atmosféru tohoto místa. Ta působí tak, že se člověk  div neohlíží zda na něj odněkud  neskočí lovec s oštěpem v ruce.
   Po opuštění  jungle se vydáváme  přes hlavní kanál do Sfantu George a zajíždíme směrem k  vesnici.  Okolo vesnice  se vine jiný kanál, krajina zde je otevřenější.  Zde je možné spatřit opět něco vyjimečného. Domky uplácane z blata a rákosu, které jsou jiz dávno opuštěné.

Partnerka Barunka a parták Vojmil, při špendlíkové krmi

Když se vracíme z teto procházky jsme pěkně vykuleni. Těžko se to přirovnává k něčemu co člověk nezná, ale mám pocit, že by se tomu taky dalo říkat safari na lodi. Zde se hojně zvedá turisticky ruch.  Rok od roku. A jako všude s sebou přináší spousty dobrého i spousty zlého. Pro ''klasické'' turisty spící v hotelu, stejně jako pro obyvatele je to přínos. Ale pro lidi milující přírodu jako živel, myslím si že je to útlak. Lide sem přijíždějící očekávaji standard, na který jsou zvyklí z přímořských destinaci a ten může mít neblahý vliv na zdejší romantickou Atmosferu. Kanály zde jsou místa pro rozjímání a obdivováni nad krásami, které človek stvořit nemůže. Doufám tedy, ze se toto místo nepromění v dálnici lodiček.

Zpátky do Ammanu a odlet do Mumbaie

    Ráno vyrážíme zpět do Ammanu. Cestou se mrkneme na jeden suvenýr shop, ale po velmi nepříjemném chováním a urážení od prodavače, tady nic nekupujeme a jdeme celkem vytočení pryč.
    Na kraji města je studna policista nás k ní odvádí a vysvětluje nám, že voda zde je dar od Alláha a že je velmi zdravá a chce po nás abychom se napili. Problém je v tom že jsme všude četli abychom místní vodu nepili. Zatím jsme na žádné z našich cest toto pravidlo nedodržovali a vodu ze studánek jsme pili. Tady, ale protože nám je špatně, jsme riskovat nechtěli. Jenže policista vypadal velmi odhodlaně, Barunka se ztratila mezi tím co jsem vysvětloval že Jordánská voda je zdravá, ale že mi Evropané máme jinou mikroflóru a že nám by nemusela "sednout". Jenže on si to vysvětlit nenechal, tato voda je dar. Takže chtě nechtě abych neurazil beru hrnek a piji. Hned vedle se nachází  obchod se vším možným. Jdu tedy nakoupit dostatečnou zásobu vody balené, Amman je daleko.                                      


       V obchodě jsou dva prodavači, zřejmě bratři, a prodávají mi vodu za neuvěřitelnou cenu. Protože je jeden z nich fyzicky postižený, sotva chodí a celkově vypadá jako po obrně, rozhodl jsem se že nebudu smlouvat a zaplatím cenu o jakou si řeknou.            
        Chvilinku jsem nad tím přemýšlel, protože vím, že smlouvání je zde něco jako společenský zvyk a že to mají rádi. Tady mi bylo toho prodavače tak trochu líto a říkám si že, kdyby nebyl obchodník, asi těžko by se tady něčím jiným uživil.  Když si beru vodu jsem však cenou velmi udiven. Dole ve městě se po smlouvání za platí za litr a půl vody 1, 50 JOD, tady ale chtěli za deset litrů 1 JOD. Ptal jsem se jestli se náhodou nespletl ?                                  Na to jsem s úsměvem dostal odpověď, že nejsou takoví zloději jako ti dole a že toto je opravdová cena nikde nemám platit víc.. no jo jenže jak toho dosáhnout :-D.
  


Mezi tím co jsem klábosil s jedním prodavačem ten druhý, nemocný, se mezitím odšoural někam pryč. Když jsem pak odcházel vzal mě jeden ze zákazníků za ruku, že se musím na něco podívat..... OK nechal jsem se "unést" a pak jsem byl znovu pěkně vykulený. Ten postižený člověk vyráběl velmi ale velmi zručně velmi populární suvenýr. Je to skleněná váza s pískem, ve kterém jsou umě jiným barevným pískem vytvořeny různé obrázky, nejčastěji nápis Petra, Jordan nebo velbloudi atd atd. Ten chlapík, který by v našich končinách  asi někde žebral u autobusů, tady vyráběl něco z čeho mi zůstával rozum stát. Postup výroby není snadný. Váza je plná světlého písku, a pomocí jehlic se do požadovaného tvaru sype písek barevný.  Tímto na mě udělal obrovský dojem. Líbí se mi, že tam kde mu příroda ubrala jinde mu přidala. Nemyslím tím zručnost, ale vůli nevzdat se a něco dokázat, být užitečný, prospěšný.
  


 Těsně na výpadovce když stopujeme nám zastaví taxikář, že nás tam hodí. Takže smlouváme, řekli jsem si že nepůjdeme nad deset za jednoho.To jsme ale ještě nevěděli, že v oficiálním vládním průvodci je cena do Petry za taxi 50 JD. Začínám na pěti :-D. Ten se nám nejdřív vysměje, ale pak se otočí a smlouvá dál. Ukecám to na šest za osobu.  Hurá jedem. Cesta je pohodová jen je strašně dlouhá takže usínám. Pokaždé, ale když usnu mě řidič nějak budí. Nejdřív brzděním a potom mě normálně polívá vodou a dokola se ptá Barči proč spím a at už nespím. Vůbec nám nedošlo proč mu to tak strašně vadí. Každou chvíli se snaží zase zvedat cenu, ale jsem neústupný už jsme se na něčem domluvili tak to platí....
  
 Ve městě už je řidič velmi nepříjemný, tak vystupujeme a do centra jedem busem. Hledáme optimální ubytování a máme štěstí. Nacházíme jej hned u hlavní mešity, Super ubytko za super cenu v Princes Hostel..... dáváme si vydatnou sprchu a vydatný spánek a pak šupem do ulic omrknout něco k snědku.
      Barča zase odpadla, takže lov potravin byl na mě. Problém byl že jsme neměly žádnou hotovost. Musel jsem najít ATM a tím jsem se dostal do pěkných peripetii. Antimalarikum (aspoň nás všichni ujišťují, že to je tím)  nám značně zamotalo pamet. Kamarád nám půjčil svou visu, má na ní totiž výběry v zahraničí zdarma. Jenže mám v hlavě tolik různých pinů, že než mi došlo, který pasuje zrovna k této kartě bylo už pozdě. Kartu si ponechal bankomat. Naštěstí jsme měli ještě jiné karty, takže o hladu jsme nebyli.


   Vřele doporučuji noční procházku k citadele. Sice jsou to již ruiny, ale stojí za to a výhled na město je velmi úchvatný. Když se vracíme dolů. Místní parta pubošů se baví tím, že po sobě navzájem házejí petardy. Samozřejmě, že když jdeme okolo neodolají :-D. Takže si pěkně zatancuji na dělobuších hlavně, že se baví. Mě s popálenou nohou moc do smíchu nebylo a když jsem se na ně otočil i jim zmrzl úsměv. Ponaučení z toho plyne, že ikdyž se procházka zdá seberomantičtější vždy se musí dávat pozor pod nohy.


                                      "Zabezpečení Visa, zdá se opravdu bezpečné"


    Po snídani jdeme vymámit kartu. Slečna za přepážkou je velmi milá a ochotná a když ji vysvětlujeme, že už letíme, urgentuje ATM službu. Za dvě hodiny nás od karty dělí jen pár centimetrů, ale..... karta je napsaná na kamaráda a ten ikdyž volal na mBank company nic nezmohl s tím aby nám ji vydali. Protože dostal před odjezdem kartu novou napsala na ni Barčakody na převod peněz u sebe)  takže jsme bez zdrojů nebyly. Nutno podotknout, že tato "operace" ho stála nemálo usilí, nebot když jsme ho kontaktovali vrátil se zrovna z hodů a během krátké chvilky byl okamžitě ku pomoci. Tisíceré díky Kámo !!!

    Ráno se vydáváme  na trh a do mešity. Velká mešita je nádherná. Je to přesně to místo, které má auru něčeho stěží popsatelně silného. Člověk, když tam stojí má pocit, že síla, která se v tomto místě nachází se celá staletí koncentruje a nahání až posvátnou úctu a strach.  Sedíme před bránou mezi místními obchodníky, klábosíme, vysvětlujeme kde je Česká republika a pozorujeme kolemjdoucí. Když tu zničeho nic mi do oka padne jeden starý pán, který sotva jde a evidentně špatně vidí, protože před tím aby do něčeho nenarazil mu pomáhají kolemjdoucí a ostatní obchodníci. Tento pán však i přes svůj věk ( snad 80 let ) křičí všude kolem sebe nabídky na svůj tovar a všem okolo nabízí propisky a oplatky. Na něm jde vidět, že busines je jeho život.

                             "Za jídlo na ulici zde můžete až na měsíc do vězení"

        Ikdyž je již vedro úporné je nám proti srsti se tady napít, takže se všemožně schováváme před lidmi abychom na sebe neupozornili. Odpoledne, ale už máme strašný hlad a proto kupujeme v jediném obchodě s potravinami bulky plněné rýží a masem - je to výborné. Jsme značně vyhládlí a tím pádem nám i spadla disciplína, takže se do jídla pustíme hned na ulici. Zničeho nic k nám, ale přijde slečna a říká at okamžitě přestaneme, že když je Rammadan je zakázáno jíst před setměním na veřejných místech. Jí osobně to nevadí, ale ortodoxní muslimové na nás mohou zavolat policii,  nejnižším trestem je údajně vysoká pokuta (neřekla kolik)  a nejvyšším až měsíc vězení. Jídlo tedy dojídáme v temném podchodu.

taxikář Benni Hassan

  
    Když se potřebujeme dostat na letiště narazíme na starý známý problém, jede tam bus, ale z jiného nádraží.....  Jeden taxikář, nám velmi ochotně pomáhá a po neúspěšných pokusech najít správný bus se nabídne, že nás tam odveze. Původně tam jet nechtěl, protože je okruh je pouze střed města, ale pro nás to prý rád udělá :-D Domlouváme se na ceně, ale když si přisedne jeden kluk, který studuje v Německu, tak na jeho popud změní názor. Onen kluk z původní ceny 8 nás překecá na 12, že je to dobrá cena, že musí živit 3 děti atd. My jsme již Jordánskem unavení a chceme na letiště takže to bereme. Taxikář je nadšený z výdělku a hned volá manželce. Povozí nás ještě po městě, a vykládá historky třeba jak mu Němky daly 100 JD za to že je hodil k mrtvému moři (bus tam jede za nějakých 5) atd atd. Byl to velký sympaťák, který neustále troubil na ženy a dívky okolo a neustále zdůrazňoval, že je beduín a že jeho rodina jsou původní obyvatele .... Pak nám na rozloučenou koupil do letadla štávu z datlů. Je to prej speciálně udělaná štáva jen pro Rammadán. Je tak sladká, že litr naředím do šesti lahví a ještě stále mám po napití pocit, že jsem někde na tripu.
    
    Všude po Jordánsku jsou bilboardy s fotkou krále. Když jsem se zeptal proč, jestli lidé chtějí nebo musejí takto krále prezentovat, řekl mi že, on svého krále miluje, že po bohu a rodině je to nejdůležitější na světě.           Vykládal, že král je lidumil že ho tady milují všichni. Takto jsme dojeli až na letiště. Tam nás už čekala jen menší nepříjemnost a to při kontrole zavazadel. Barča měla v batohu  teleskopický obušek a pepřový sprej. Zapomněli jsme je dát do zavazadel a nyní nám hrozí, že je tu budeme muset nechat.  Policista si ale naštěstí s obuškem nevěděl rady, nevěděl co to je  atak nám ho do letadla povolil, jenže pepřák se mu nelíbil. Chtě nechtě jsme ho tam museli nechat. Když jsme odcházeli ještě se nás ptal zdali nejsme od policie nebo od armády, že to by pak šlo nějak zařídit. Nakonec nám popřál hezký pobyt v Indii a  že doufá, že zabavený pepřák nebude potřeba. Ve free zoně dáváme poslední Kebab.


                          ............................... as-salamu alajkum !!!

Petra الأردن

Petra z latinského Petros skála, biblí je označováno jako Selá a Arabové mu dali jméno Mojžíšovo údolí. Město,na místě původního pohřebiště, bylo vystavěno Nabatejci 300 let před Kristem. V době největšího rozkvětu zde žilo přes 30 000 lidí. Když jej opustili (pravděpodobně kvůli zemětřesení) upadalo postupně v zapomnění .... od té doby byla Petra uchovávána jako tajemství beduínů. Až v 19. století se podařilo badateli a cestovateli Burckhardtovi toto místo objevit. Říká se že, místo hledal pomocí bible a že beduíni zapírali že by existovalo. Pak se mu podařilo jednoho uplatit a ten jej sem zavedl. Ale sám si nebyl jistý zdali to opravdu je město, které hledal. Obrázky které nakreslil jsou nyní jako suvenýr na pohlednicích.




Ráno začínají peripetie, ovšem ...

Dávám si dobít telefon k místnímu suvenýr stánku a když si jej beru zpět, chce po mně peníze za elektriku, ok. Ještě mi ale nabízí, že si u něj můžeme schovat věci za pouhé 4 dináry, že nás s nimi dovnitř nepustí. Samozřejmě zdrhám a nenechám si poradit. Mezi tím se na malé nádvoří sežene fůra turistů převážně s Německa a Francie.  Ale nemají terminál. Takže jdu na honosnou recepci, kde terminál taky není a kde mě potvrzuje že se tam opravdu s bagaží nesmí. Jenže ani nikde okolo není žádná úschovna. Docela mě to vytočí protože chtějí dost peněz v hotovosti a nemají ani terminál a je zakázáno jít dovnitř s bagáží, ale není kam si chovat věci. A když na informačním centru žádám o radu, dostávám odpověd "Its not my problem"


Jdu tedy vybrat do Hotelu Movenpick. Hned na začátku musím projít detekčním rámem a míří na mě těžký kulomet - to mě dost znervozní, ikdyž třeba v Egyptě je to běžné. Pak když hledám bankomat, dívá se na mě personál dost podezíravě až nakonec my jdou sami pomoct. Celé to tady vypadá jako na zámku a myslím že vypadám jako atrakce jen tak v kraťasech a triku.
Po zaplacení lístku jsme zase udiveni, protože je zde napsáno over night (existuje i noční prohlídka Petry kdy jsou hlavní místa nasvícena svíčkami, ale je to jen hodinová prohlídka pozdě večer) jenže všichni nám tvrdí, že to je do setmění. Kdybychom v tuto chvíli věděli jaké to tam bude vzali bychom si spacáky s sebou. jdeme k našemu starému známému security. Ten pán na nás celou dobu čeká jen proto aby nám u svých kolegů ukryl krosnu.

    Po nezbytné prohlídce proti zbraním, nás pohlcuje Petra. Nejznámější je Pokladnice, ale cesta k ní je dlouhá zhruba tři kilometry. Nejdřív se jde nádherným údolím s širokou cestou. Velká škoda je že tímto místem turisté profrčí právě kvůli pokladnici a při cestě zpět jsou již unavení. Toto místo je nádherné. Jsou zde staré Nabatejské hrobky vytesané do skály a celkový dojem umocní okolo pojíždějící povozy s koníky. Po chvíli vstupujeme mezi skály a  dojem se mění na  velmi klaustrofobický. Cesta je úzká pěšina mezi skalami a všelijak se klikatí. Všechno je zde velké a monumentální a my se cítíme trošku malincí.                 


    Všímáme se že vytesané sochy která mají znázorňovat božstva mají seškrábané tváře. V úzké pěšině jde krásně vidět stavba kamene a člověk se kochá nejen zručností člověka nad opracovaným kamenem, ale i nádherný přírodními úkazy.

Pak to přijde snad nejznámější památka z celého skalního města Pokladnice.  Celému prostranství, kterému dominuje tento útvar, musí se člověk chtě nechtě soustředit na to aby zavřel usta. Nám padla brada snad až na kolena.
Pokladnice, pokud si zadáte na Googlu Petra Jordan s největší pravdě podobností se tam objeví právě její fotka. Je to jedna z nejúchvatnějších staveb. Sedíme před ní a pozorujeme. Stejně jako jinde jsou i zde zničeny obličeje a symboly pohanských bohů. Před pokladnicí je velké prostranství plné stánků, velbloudů a turistů. Proto míříme dál do centra města. Centrum je plné jak vytesaných staveb, tak i stánků se suvenýry. Proto se zde moc dlouho nezdržujeme a vydáváme se na dlouhou obchůzkovou trasu do kopců. Existují zde dvě turistické cesty. Jedna, přezdívaná královská je velmi dlouhá a celkem náročná, rozhodně se vyplatí na ni si vzít hodně vody a namazat kolena, nicméně vede jak ohromnými místy tak i Beduínskou vesnicí kde lidé stále ještě žijí ve vytasených domech a kde se pase spousta koz a ovcí. Druhá cesta je zkrácená a vede jen po hlavních památkách. Tato druhá cesta je hojně využívaná, protože po počátečním prudkém výšlapu už se jenom klesá. Cestička, kterou se vydáváme my vede přímo na vrcholy skal. Musí se jít po vytesaných schodech a párkrát se nám stalo, že nás při našem tempu předjel i oslík. Počasí už pěkně vystoupalo a proto se z vody stává artikl. Jenže když je Ramadán a když jste v tak frekventovaném místě, je boj o vodu Bojem o vodu. Místní smlouvají s čím kolvi a proto dostat z nich tu dvou litrovku za rozumnou cenu chce mít opravdu velkou trpělivost:D Na vrcholu se nachází bývala hradební pevnost, je sice skoro kompletně zbořená, ale výhled který se odtud nabízí je úchvatný.

Již tady ale začnu pociťovat něco, co nám dá zabrat po zbytek našeho výletu. Začínám cítit bolest v břiše, která mě láme v pase. Protože jsem už jednou prodělal ledvinovou koliku, nechci nechat nic náhodě a piji jako závodník. Tato bolest, ale je nejspíš příznakem mononukleozy s kombinaci  antimalarik to ještě v tuto chvíli nevíme....
   V tomto ukrutném hice a na rozpálené skále vypijeme každý 5 litrů během chvilky. Obdivuji místní, kteří drží svůj svátek... Vydáváme se dál po stezce. Ta nás vede konečně dolů, cestou míjíme mnoho zajímavostí od chrámů přes normální používané domy vše pečlivě vytesané ve skále. Jsme zde jediní turisti, protože idkyžBarča studentské a já závodní), ale dostáváme tady pěkný záhul a jsme dost unaveni. Člověk musí několik kilometrů po svých nahoru a dolu, dost krkolomným terénem. Ale stojí to za to. Překvapivě těch těžce dostupných místech potkáváme babičky jak handlují se suvenýry.
Když se dostáváme zpět na hlavní náměstí Barča únavou odpadá. Já se ještě vzchopím a lezu na horu. Kolem budovy, která sloužila jako univerzita se vine stezka která mi dá pěkně zabrat. Jsem asi jediný kdo jí stoupá a pod nohama mi utíkají obrovské ještěrky a pavouci. A zničeho nic přede mnou sestupuje stará paní s naloženým koníkem. Hned jak mě vidí využívá příležitosti aby si přivydělala, jenže má samé tretky :-( Než vystoupám vypiji celou dvoulitrovou - tak náročné to bylo :-). Na nejvyšším bodě skalního města se nalézá rituální popraviště. Údajně je toto místo i dnes využíváno k náboženským účelům. Cesta na popraviště sice není lehká, ale hned po výstupu má člověk šanci zhlédnout něco, co už tak silný dojem z Petry umocní, vše vidí jako na dlani. Celá královská vesnice, amfiteatr, ... prostě vše.

V turistických obchodech se snažíme něco vyhandlovat na jídlo a pití a po úporném boji se nám podaří něco zakousnout. Problém zde je ten, že když dají trojnásobné ceny najde se někdo kdo jim je zaplatí, řekl bych tak 90 procent turistů co jsou zde, a proto uhádat cenu rozumnou stojí neskutečně trpělivosti. Ale jde to. A místy mám i pocit, že jsou i oni spokojeni s handlováním, asi je to baví nebo co :D.

   Pěkně znavení trávíme poslední okamžiky před Pokladnicí a podivujeme se nad lidmi okolo nás. Lidi se zde fotí stylem já a zamnou památky. Turistů jsou tu mraky a je velmi podivné sledovat jak se k nim místní chovají. Je čas vypadnout a tak se pomalí vracíme a snažíme se vrýt každý skvost do paměti jak jen to jde.

     Češky, které jsme zde potkali nám vykládají, že Sýrie je ještě dražší a to nás uklidňuje :-D. vycházíme skoro už za tmy takže doufáme, že už seženeme něco k snědku. Mě začíná být pěkně zle a sotva stojím na nohou (to jsme ještě nevěděli, že máme mononukleozu) snažím se být na sebe tvrdý, ale nebýt Barči tak dnes nevečeřím. Velmi tvrdě nám ''vyjednala'' výborné grilované kuřátko. Hladní se do něj pustíme přímo na ulici, lidi se na nás dívají, ale oběma nám je tak zle a máme takový hlad, že je nám to šumák.

S plným pupkem se vracíme na naše místo do palmového hájku k policejní stanici, pěkně mezi mravence. Padáme a skoro okamžitě usínáme. Byl to náročný, ale úžasný den.

    Petra stojí za to vidět je to zážitek na celý život. Ikdyž bylo celé město vytesané ve skále zbudováno v údolí, je okolo poušt je proto téměř nemožné ho obejít. Je možné propašovat spacáky v malém batohu a po zavření tam spát - to se dozvídám od prodavače suvenýrů. My to bohužel dříve nevěděli ........