Na kraji města je studna policista nás k ní odvádí a vysvětluje nám, že voda zde je dar od Alláha a že je velmi zdravá a chce po nás abychom se napili. Problém je v tom že jsme všude četli abychom místní vodu nepili. Zatím jsme na žádné z našich cest toto pravidlo nedodržovali a vodu ze studánek jsme pili. Tady, ale protože nám je špatně, jsme riskovat nechtěli. Jenže policista vypadal velmi odhodlaně, Barunka se ztratila mezi tím co jsem vysvětloval že Jordánská voda je zdravá, ale že mi Evropané máme jinou mikroflóru a že nám by nemusela "sednout". Jenže on si to vysvětlit nenechal, tato voda je dar. Takže chtě nechtě abych neurazil beru hrnek a piji. Hned vedle se nachází obchod se vším možným. Jdu tedy nakoupit dostatečnou zásobu vody balené, Amman je daleko.
V obchodě jsou dva prodavači, zřejmě bratři, a prodávají mi vodu za neuvěřitelnou cenu. Protože je jeden z nich fyzicky postižený, sotva chodí a celkově vypadá jako po obrně, rozhodl jsem se že nebudu smlouvat a zaplatím cenu o jakou si řeknou.
Chvilinku jsem nad tím přemýšlel, protože vím, že smlouvání je zde něco jako společenský zvyk a že to mají rádi. Tady mi bylo toho prodavače tak trochu líto a říkám si že, kdyby nebyl obchodník, asi těžko by se tady něčím jiným uživil. Když si beru vodu jsem však cenou velmi udiven. Dole ve městě se po smlouvání za platí za litr a půl vody 1, 50 JOD, tady ale chtěli za deset litrů 1 JOD. Ptal jsem se jestli se náhodou nespletl ? Na to jsem s úsměvem dostal odpověď, že nejsou takoví zloději jako ti dole a že toto je opravdová cena nikde nemám platit víc.. no jo jenže jak toho dosáhnout :-D.
Mezi tím co jsem klábosil s jedním prodavačem ten druhý, nemocný, se mezitím odšoural někam pryč. Když jsem pak odcházel vzal mě jeden ze zákazníků za ruku, že se musím na něco podívat..... OK nechal jsem se "unést" a pak jsem byl znovu pěkně vykulený. Ten postižený člověk vyráběl velmi ale velmi zručně velmi populární suvenýr. Je to skleněná váza s pískem, ve kterém jsou umě jiným barevným pískem vytvořeny různé obrázky, nejčastěji nápis Petra, Jordan nebo velbloudi atd atd. Ten chlapík, který by v našich končinách asi někde žebral u autobusů, tady vyráběl něco z čeho mi zůstával rozum stát. Postup výroby není snadný. Váza je plná světlého písku, a pomocí jehlic se do požadovaného tvaru sype písek barevný. Tímto na mě udělal obrovský dojem. Líbí se mi, že tam kde mu příroda ubrala jinde mu přidala. Nemyslím tím zručnost, ale vůli nevzdat se a něco dokázat, být užitečný, prospěšný.Těsně na výpadovce když stopujeme nám zastaví taxikář, že nás tam hodí. Takže smlouváme, řekli jsem si že nepůjdeme nad deset za jednoho.To jsme ale ještě nevěděli, že v oficiálním vládním průvodci je cena do Petry za taxi 50 JD. Začínám na pěti :-D. Ten se nám nejdřív vysměje, ale pak se otočí a smlouvá dál. Ukecám to na šest za osobu. Hurá jedem. Cesta je pohodová jen je strašně dlouhá takže usínám. Pokaždé, ale když usnu mě řidič nějak budí. Nejdřív brzděním a potom mě normálně polívá vodou a dokola se ptá Barči proč spím a at už nespím. Vůbec nám nedošlo proč mu to tak strašně vadí. Každou chvíli se snaží zase zvedat cenu, ale jsem neústupný už jsme se na něčem domluvili tak to platí....
Ve městě už je řidič velmi nepříjemný, tak vystupujeme a do centra jedem busem. Hledáme optimální ubytování a máme štěstí. Nacházíme jej hned u hlavní mešity, Super ubytko za super cenu v Princes Hostel..... dáváme si vydatnou sprchu a vydatný spánek a pak šupem do ulic omrknout něco k snědku.
Barča zase odpadla, takže lov potravin byl na mě. Problém byl že jsme neměly žádnou hotovost. Musel jsem najít ATM a tím jsem se dostal do pěkných peripetii. Antimalarikum (aspoň nás všichni ujišťují, že to je tím) nám značně zamotalo pamet. Kamarád nám půjčil svou visu, má na ní totiž výběry v zahraničí zdarma. Jenže mám v hlavě tolik různých pinů, že než mi došlo, který pasuje zrovna k této kartě bylo už pozdě. Kartu si ponechal bankomat. Naštěstí jsme měli ještě jiné karty, takže o hladu jsme nebyli.
Vřele doporučuji noční procházku k citadele. Sice jsou to již ruiny, ale stojí za to a výhled na město je velmi úchvatný. Když se vracíme dolů. Místní parta pubošů se baví tím, že po sobě navzájem házejí petardy. Samozřejmě, že když jdeme okolo neodolají :-D. Takže si pěkně zatancuji na dělobuších hlavně, že se baví. Mě s popálenou nohou moc do smíchu nebylo a když jsem se na ně otočil i jim zmrzl úsměv. Ponaučení z toho plyne, že ikdyž se procházka zdá seberomantičtější vždy se musí dávat pozor pod nohy.
"Zabezpečení Visa, zdá se opravdu bezpečné"
Po snídani jdeme vymámit kartu. Slečna za přepážkou je velmi milá a ochotná a když ji vysvětlujeme, že už letíme, urgentuje ATM službu. Za dvě hodiny nás od karty dělí jen pár centimetrů, ale..... karta je napsaná na kamaráda a ten ikdyž volal na mBank company nic nezmohl s tím aby nám ji vydali. Protože dostal před odjezdem kartu novou napsala na ni Barčakody na převod peněz u sebe) takže jsme bez zdrojů nebyly. Nutno podotknout, že tato "operace" ho stála nemálo usilí, nebot když jsme ho kontaktovali vrátil se zrovna z hodů a během krátké chvilky byl okamžitě ku pomoci. Tisíceré díky Kámo !!!
Ráno se vydáváme na trh a do mešity. Velká mešita je nádherná. Je to přesně to místo, které má auru něčeho stěží popsatelně silného. Člověk, když tam stojí má pocit, že síla, která se v tomto místě nachází se celá staletí koncentruje a nahání až posvátnou úctu a strach. Sedíme před bránou mezi místními obchodníky, klábosíme, vysvětlujeme kde je Česká republika a pozorujeme kolemjdoucí. Když tu zničeho nic mi do oka padne jeden starý pán, který sotva jde a evidentně špatně vidí, protože před tím aby do něčeho nenarazil mu pomáhají kolemjdoucí a ostatní obchodníci. Tento pán však i přes svůj věk ( snad 80 let ) křičí všude kolem sebe nabídky na svůj tovar a všem okolo nabízí propisky a oplatky. Na něm jde vidět, že busines je jeho život.
"Za jídlo na ulici zde můžete až na měsíc do vězení"
Ikdyž je již vedro úporné je nám proti srsti se tady napít, takže se všemožně schováváme před lidmi abychom na sebe neupozornili. Odpoledne, ale už máme strašný hlad a proto kupujeme v jediném obchodě s potravinami bulky plněné rýží a masem - je to výborné. Jsme značně vyhládlí a tím pádem nám i spadla disciplína, takže se do jídla pustíme hned na ulici. Zničeho nic k nám, ale přijde slečna a říká at okamžitě přestaneme, že když je Rammadan je zakázáno jíst před setměním na veřejných místech. Jí osobně to nevadí, ale ortodoxní muslimové na nás mohou zavolat policii, nejnižším trestem je údajně vysoká pokuta (neřekla kolik) a nejvyšším až měsíc vězení. Jídlo tedy dojídáme v temném podchodu.
 |
| taxikář Benni Hassan |
Když se potřebujeme dostat na letiště narazíme na starý známý problém, jede tam bus, ale z jiného nádraží..... Jeden taxikář, nám velmi ochotně pomáhá a po neúspěšných pokusech najít správný bus se nabídne, že nás tam odveze. Původně tam jet nechtěl, protože je okruh je pouze střed města, ale pro nás to prý rád udělá :-D Domlouváme se na ceně, ale když si přisedne jeden kluk, který studuje v Německu, tak na jeho popud změní názor. Onen kluk z původní ceny 8 nás překecá na 12, že je to dobrá cena, že musí živit 3 děti atd. My jsme již Jordánskem unavení a chceme na letiště takže to bereme. Taxikář je nadšený z výdělku a hned volá manželce. Povozí nás ještě po městě, a vykládá historky třeba jak mu Němky daly 100 JD za to že je hodil k mrtvému moři (bus tam jede za nějakých 5) atd atd. Byl to velký sympaťák, který neustále troubil na ženy a dívky okolo a neustále zdůrazňoval, že je beduín a že jeho rodina jsou původní obyvatele .... Pak nám na rozloučenou koupil do letadla štávu z datlů. Je to prej speciálně udělaná štáva jen pro Rammadán. Je tak sladká, že litr naředím do šesti lahví a ještě stále mám po napití pocit, že jsem někde na tripu.
Všude po Jordánsku jsou bilboardy s fotkou krále. Když jsem se zeptal proč, jestli lidé chtějí nebo musejí takto krále prezentovat, řekl mi že, on svého krále miluje, že po bohu a rodině je to nejdůležitější na světě. Vykládal, že král je lidumil že ho tady milují všichni. Takto jsme dojeli až na letiště. Tam nás už čekala jen menší nepříjemnost a to při kontrole zavazadel. Barča měla v batohu teleskopický obušek a pepřový sprej. Zapomněli jsme je dát do zavazadel a nyní nám hrozí, že je tu budeme muset nechat. Policista si ale naštěstí s obuškem nevěděl rady, nevěděl co to je atak nám ho do letadla povolil, jenže pepřák se mu nelíbil. Chtě nechtě jsme ho tam museli nechat. Když jsme odcházeli ještě se nás ptal zdali nejsme od policie nebo od armády, že to by pak šlo nějak zařídit. Nakonec nám popřál hezký pobyt v Indii a že doufá, že zabavený pepřák nebude potřeba. Ve free zoně dáváme poslední Kebab.
............................... as-salamu alajkum !!!
