Bandrsovi veslařské závody v Cambridge

    

O Cambridge jsem si myslel, že se jedná o městečko plné studentů, kteří s voskovou kůži celé dny sedí nad knihami a běhají po přednáškách. Samozřejmě tady takoví studenti jsou, jsou tu ale i tací, kteří po sezení u knih a po přednáškách sportují. Každá kolej má svou vlastni posilku, většinou plně obsazenou, pod našimi okny je fotbalové a rugby hřiště, tenisové kurty a plac na nohejbal nebo volyš. Ale jeden ze sportů který je tak trochu i symbolem Cambridgských studentů je veslování.
Barča se na něj těšila už ve Vídni. Mám pocit, že jsem víc slyšel o veslování než o studiu. Tento článek tedy bude o tom jak tu Bandrs "sestavila" veslařský tým nováčků a jak sice nevyhrály závod, ale získaly si obrovský respekt, soupeřů i zkušenějších závodníků.

    Po příjezdu se Barča hned zajímala o to jak se dostat do veslařského týmu. Na koleji je týmů několik, ale jsou to pokročilá a sehraná družstva. Jako nováček měla nastoupit k ostatním nováčkům. Ale byl tu tak trochu problém s domluvou se zodpovědnou osobou. Proto se rozhodla zájemce a trenéry kontaktovat sama. Tím se ji podařilo sestavit tým a dostat se do divize. První závod, který spolu měly byl závod na trenažérech. Tam sice nevyhrály, ale zjistily, že mají celkem vysoké šance, protože se po pár trénincích umístily celkem dobře . Holky se do toho pustily naplno. Barča se stala kapitánkou lodi a podařilo se ji protlačit nejlepší tréninkové časy v tělocvičně, na vodě se bohužel museli přizpůsobit pravidlům. :D. Její spolujezdkyně dotáhla dva trenéry CrossFitu, bývalé US Navy Seals, takže jejich trénink byl opravdu pestrý a před závody i velmi intenzivní. Chut´ to všechno prodat, zúročit dřinu, odříkání a odměnit se v podobě hlavní trofeje tedy byla obrovská.
Závody Bumps spočivaji v tom, že se na řece rozestaví lodě ve vzdálenosti xx metrů od sebe. Na výstřel z děla všechny naráz vyrazí a cílem je dotknout se lodě před sebou a zárověn nebýt dohnán. Jakmile dojde ke kontaktu lodě jdou na stranu a pro obě tím závod končí. Celá tato soutěž trvá týden a "vítězem" je ten, kdo se každý den dotkne lodě před sebou. Jako trofej pak dostane od koleje, za kterou tým závodí, veslo se jmény posádky.  Zavodi se v tzv divizích - dle zkušeností a pohlaví, atd. atd.

    První den. Holky nevědí co je pořádně čeká, jsou připravené vydat ze sebe všechno. Stres jede na plné obrátky a návštěvy záchodu připominaji období před zkouškou. Poté co kanonáda zahají stíhání celkem s přehledem po pár metrech vyhrávájí.... nestihly se ani zadýchat.

    Druhý den se jim bohužel stane nehoda, po pár desítkách metrů se jedné z nich zasekne veslo ve vodě a nejde vysvobodit. Se zaseklým veslem se nedá závodit a lod´ Lady Julia dnes končí.

     Třetí den s bilancí jedna:jedna a s vidinou že musí vyhrát pokaždé, aby památeční veslo dostaly, dává holkám pěkně psychicky zabrat. Jak ted už ví, mají asi ze všech soupeřek nejlepší kondici, takže se musí více soustředit na techniku.  Barča je z toho na prášky solidně, připomíná jí to stres který zažívala před zápasy v karate.  Bohužel konči po pár metrech zase zaseknutým veslem. Barču to štve o to víc, protože lod´ za nimi je dohnala až po strašně dlouhé době a nebýt této nehody, nikdy by je nedojely. No, holky z oné lodi slavily jakoby vyhrály celý závod. Tak velké už má Lady Julia  jméno - dostat ji i takovýmto způsobem je velký úspěch!!!!!

Posledního  závodu se konečně můžu zúčastnit i já. Jede se v sobotu odpoledne. Holky jsou už celkem v klidu a snaží se brzdit kapitánku, která včerejší oslavu soupeřek bere jako políček. Dnes jsou ty, co je včera drcli před nimi a proto se jim musí "pomstít" :D. Když už jsou holky, na vodě nervozita v nich stoupá, jsou tu za celý tým. Nikdo nesmí udělat chybu, protože si to pak odnesou všechny. Ještě než se dostaneme do startovních pozic, podaří se Barči  zlomit dřevěné držadlo vesla. Jasně, je prožrané červotočem, ale okolní týmy to neví a působí to velmi odhodlaně a agresivně.

    Signál ke startu je naposledy rána z děla. A holky jedou. Sám jsem byl v klidu celou dobu, můj závod to není, ale jak začínal odpočet a jak zazněl signál, něco ve mě poskočilo a projevilo se mé zavodni srdce a desítky odsoutěžených hodin. Znervózněl jsem jako bych tam v té lodi seděl sám. Pocítil jsem strašnou touhu nějak holkám pomoct, něco pro ně udělat, ale víc než povzbuzovat je udělat nejde. Je to jen na nich.

     Daly strašné odhodlání, prostě to musí vyjít. Jel jsem vedle nich na kole a tak mě vtáhly do toho že jsem se málem zapoměl vyhýbat ostatním :D.

     Slyšíme první píštalku, to znamená jsou na jednu délku lodi od veslice před nimi. Pak druhá pištalka, jsou na půl délky lodi. Celé jim to ale nějak trvá, začínám se bát že jim ujedou, vzdálenost ke konci závodu se bliži čím dál rychleji. V tom ale buch bác. Lady Julia to napálí do lodi před nimi. Vletěli do nich s takovou energií, že celkem solidně sejmuly coxe (háčka, toho co kormidluje lod). Takže než propukl jásot, měli jsme chvíli strach že to může být i vážné. Ale radost je radost. Kluci hned utrhly větvičky - tradiční symbol vítěze, které se holky vmontovali do vlasů. A pak následuje cesta do Boat housu, cesta pro vítěze. Cestou zpět na ně ze břehy volali fanoušci. Zvláště lidi z naši koleje věděli, že holky začali s treninkem mnohem, mnohem později než ostatni, a jaké měly ze začátku problémy, ale dohnaly to intenzitou, nasazením a pestrostí (jednou jsem jim i já dal lekci :D :D :D).

   Takže nezáleži na tom, že nevyhrály každý den, vyhrály to co vyhrát mohly. Sport je sport a někdy o výsledku rozhodne i náhoda. Jsem si jistý, že nebýt těch hloupých nehod, má naše kolej veslo se jmény závodnic z Lady Julia.

Na video z závodu se můžete podivat zde !

 

 

 

 

Daruj krev, zachráníš život !

Vždy jsem četl o darováni krve a myslel si, že je to velmi, velmi ušlechtilé a že když já daruji krev budu velmi, velmi ušlechtilý.

 Takže když mi kleplo osmnáct, stál jsem v Břeclavi před nemocnicí rozhodnut zachraňovat životy svou vlastní krví.

Krev jsem pak daroval několikrát (dostal jsem i plaketu). Když jsem se přestěhoval do Vídně z pracovních důvodů jsem přestal, a ted´ nastal čas se k tomu vrátit.

 Proč jsem začal ? Darování krve má mnoho benefitů, které mne jako člověka a tehdejšího karatistu velmi lákaly.

První z nich je, že jsem chtěl vědět jaké to je ztratit skoro půl litru krve. Říkal jsem si, že potom na bojišti bude mé tělo na takové ztráty zvyklé a bude fungovat v pohotovostním režimu lépe. (Chápejte, bylo mi osmnáct :) ).
   Dále jsem chtěl vědět, jestli to dokážu a nezdrhnu. Zní to možná srandovněji než ty ztráty na bojišti, ale během těch několika let se mnou bylo darovat několik lidí, co na mne pak raději čekali v šatně. Představa velké jehly a slabosti po darování je prostě dostala.
 Další super výhoda je vyšetření zdarma. Když dáte krev, projedou vám ji na všechno možné (tak mi zjistili že nemám úplně v cajku játra :) jinak vždy jako ryba).

Ale ten nejlepší důvod mi řekla sestřička při prvním odběru. Pomohl jsem zachránit dva životy: krví a plazmou. To mi udělalo opravdu dobře - pokaždé když jsem krev dal, mě tato představa zahřála. A když jsem pak v Břeclavi u Zubra propíjel obdrženou stravenku, bylo mi ještě lépe.



Takže ...
 Ukaž své srdce a daruj krev, dozvíš se o svém zdravotním stavu, nakopneš organizmus k tvorbě nové krve a ZACHRÁNÍŠ život !!!

P.S den darováni krve máš celý plně placený a za každý odběr se ti vrátí pěti kilo na daních.

Parish hřbitov v Cambridge a Ludwig Wittgenstein

Kamarádka z Vídně (Maja) mi dala tip, že v Cambridge je pochovaný jeden významný rakouský filozof a myslitel o kterém se právě učila: Ludwig Wittgenstein (životopis na wiki zde). Nikdy jsem o něm sice neslyšel, ale je fakt že nejsem příliš zběhlý v moderní filozofii. Každopádně po prostudováni jeho života (byl chvíli na škole i s Hitlerem) a zjištění, že hrob je od nás pět minut chůze, popadl jsem foťák a šup tam.

  Udělal jsem dobře, dokonce velmi velmi dobře.  Hřbitov, nebo spíše hřbitůvek s kaplí by mohl být inspirací pro gotické romány. Stoker by se zde četl výtečně. Co mě hned napadlo, když jsem prošel stromovou alejí a stál před bránou bylo, že si sem někdy za svitu měsíčku musím zajít s Barčou (a vzít jí plenku až ji budu strašit).

     Hned za brankou vrávoravě stojí všelijaké kříže a náhrobky. Některé jsou katolické, jiné protestantské, některé dřevěné a jiné "keltské". Všechno možné jen ne jednota. Když jsem došel ke kapli, nedalo mi abych nezkusil jestli je otevřená :). Zevnitř mi vyšel chlapík a pozval mě k sobě dál. Jako z románu: "opuštěný, zpustlý hřbitov, déšt a kaple která ukrývá své strašné tajemství". Stala se z ní márnice a z márnice dílna místního řezbáře a kameníka.  Hned se zeptal, jestli jdu na Wittgensteinův hrob, že se na něj údajně chodí dívat desítky lidí denně!  Že mi ho rád ukáže, protože si potřebuje trošku odpočinout a i když je zde hrobů málo, prý bych ho dlouho hledal. Ok, s díky přijímám. Když dojdeme na místo, zjišťuji že bych ho opravdu sám nenašel. Hroby tu neleží jako u nás s dlouhou přístupovou cestou, ale jsou na sebe pěkně namačkané. A Ludwigův hrob je jen deska položená na zemi, velmi snadno bych ho přehlédl.
    Tak stojíme u rovu rakouského myslitele. Můj průvodce mi vykládá "pikantnosti" z Ludwigova života  a jde vidět, že toho ví opravdu hodně.  Když už se mi náhrobek okoukal, ukazuje mi kousek dál na pomník muslimského vyslance z indického Panjabu. No čučím jak puk - kde se tady bere. Tento hřbitov je zajímavý tím, že jsou tady pochovaní lidé bez rozdílu náboženství. V Cambridge se stalo, že malé hřbitůvky okolo kostelů byly zaplněny a tak město zřídilo tento a posílalo sem všechny bez rozdílu ras, národů nebo vyznání (tak proto tolik různých křížů).
   Na to mi znalec ukazuje další raritu: Jdeme k rožku kde se sbíhají zdi. Za zdi je vojenský bunkr. Mistni se bály že by němci dostaly až sem a tak se pojistili. To samozřejmě neni až tak zvláštní, ale hned u bunkru je náhrobek se železným válečným křížem! Náhrobek patří stíhači Luftwaffe, který tady byl sestřelen a pak dožil svůj život v Cambridge. Hitler jej odměnil za statečnost a po smrti si jeho syn přál, aby mu na náhrobní kámen ten kříž vytesali.

  Po této kuriozitě jdeme zpět do "dílny" a klábosíme. Kameník se jmenuje Erik a přijel z USA, aby se naučil vyřezávat na umělecké škole. Nakonec tu už zůstal (samozřejmě kvůli ženské).  Vykládá mi toho opravdu hodně - hlavně o hřbitově (že věčným spánkem zde leží tři laureáti Nobelovy ceny, že se kromě rytířského řádu neuvádí na náhrobek žádný jiný titul, nebo že se květiny a svíčky zde na hroby moc nedávají).


Během kraťounkého výletu za jedním filozofem jsem viděl směs hrobů lidí různých náboženství na prostoru malého fotbalového hřiště.  Když už spolu nemohou v klidu žít, alespoň jsou tu společně mrtví.

 

 

 

Jak jsem dojel za Barčou do ráje na zemi

Ohlásila se paní zima. Vzpomínám tedy na teplé dny a teplé krajiny. I vzpomněl jsem na dobrodružnou cestu, jež jsem zažil, když jsem loni letěl navštívit Barču na vykopávky do Egypta.

  Vše začalo odjezdem. Měl jsem, mimo jiné, dva dny bydlet v domě s egyptology a abych se nějak odvděčil, běhal jsem a sháněl vepřové speciality a nějaký tvrdý alkohol. Koupil jsem toho tolik, že jsem musel přeorganizovat batoh a oželet nějaké ty trencle.
 

   Nemám moc rád létání. Ale vlakem by to bylo moc drahé a na kole by to trvalo. No nedá se svítit. Na letišti jsem v Bille dokoupil pár lahváčů, aby toho nebylo málo. A protože jsem z létání opravdu nesvůj, hned jsem jednoho lupnul. Musím si dělat srandu jinak mě trefí. Na letišti tedy navazuji oční kontakt s letuškami, ty mi mile odpovídají a některé ukazují i gesto s prostředníčkem, nevím proč ???. První Plzeň zmizela, jako by se vypařila, otvírám tedy další, podlévat se musí a já mám strach z možné dehydratace :) Jdu na selfcheck mašinu. První pas nebere, pak ani druhá ani třetí, no fundovaná osoba se mračí na mého lahváče v ruce a naskenuje mi pasoš hned napoprvé, divné .... Vzdávám se pokladem nadité krosny a sedám do letadla ke dvěma babičkám. Jak prohodím, že ten let do Ankary potrvá pěkně dlouho, do babiček jako kdyby bodlo a hned volají letušku, kam to vlastně letíme jestli nejsou ve špatném letadle. No babičky měly smysl pro humor, vtípek pochopily. Nakonec se z obou vyklubaly super společnice. Když mi ukázaly svůj pas, vzpomněl jsem si na babiččinu knížku ROH - samé razítko. Nejmilejší na nich bylo to, že se "nebály" letět do Egypta na vlastní pěst. Jedna z nich se takhle sbalila skoro každé tři měsíce a někam si sama zaletěla, paráda.  Taky chci mít takové stáří.

  

   V Káhiře už je noc a na celé letadlo se vrhá dav taxikářů. Hned mě napadla dobrá kanada: Když ke mě taxikář dorazil, chytil jsem ho přátelsky kolem ramen a pošeptal mu: "Já nejsem tvůj člověk, ale ten - divej, divej" a ukazuji na blížícího se rozhozeného Rakušana. No oba dva tam stáli vyjevení jak totem Inčučuny a nejspíš nenápadně hledali skrytou kameru. Sám se pak vydávám najít bus do města. 

   Musel jsem odmítnout tisíc nabídek na tágo a tisíckrát si poslechnout, že do města žádný bus nejede, než dojel. No jo kšeft je kšeft, beru to. Ale ten rozdíl je značný. Tágo 150 liber - bus 1,5 L.E. seznámení s domorodci v ceně!!!  V  buse přisedá chlapík  (jméno si nepamatuji, ale asi Mohammed, nebo Ahmed), který se mi stane neocenitelným pomocníkem. Nejdřív jsem podezíravý (proč by mi někdo chtěl jen tak pomáhat) ale po tom, co jsem se definitivně  přesvědčil, že arabsky umím jen Inšallah, salam aleikum a Allahu akbar, mi nic jiného nezbylo. Ve městě mě zavedl Mohamed ke vlakovému nádraží. Odháněl ode mně prodejce všeho možného a taxikáře. Jen když se objevila turistická policie sklonil hlavu a znenápadnil. 

    Na nádraží začala sranda. V jedné místnosti si chci koupit lístek. Tam ale Mohamedovi řeknou, že musím jet turistickou třídou, je dražší ale je tam klimatizace. Dražší je šíleně a klimatizace podle mne spočívala v možnosti stáhnout okénko. Trvám na tom, že chci jet s místníma. To ale musím do vedlejší místnosti. Stejný prodavač se otočí na židli, popojede o metr k vedlejšímu oknu a zeptá se mě, že co chci. Já nejsem schopný slova a musím se jít vyčurat. Mohamed se taky směje, ale smlouvá za mě dál. Tam mi řekne, že nemám na výběr a musím turistickou. Toto se několikrát opakuje až se do toho vloží i tur. policie. Já rezignuji, čas běží. Když mi lupen skoro prodává, zjišťuje, že tur. kvóta je plná. Takže musím běžnou třídou. To znamená jít zase do předešlé místnosti. Kde se stejný prodavač zase otočí na židli a zase zeptá co chci. A tak Mohamed, že chci lístek, ale prodavač, že mě jako turistovi tento lístek prodat nemůže. No jdu si koupit vodu a  cestou potkávám španělský pár, půjčuji si jejich lístek, a říkám přesně takový chci !!! A k dané ceně přidávám nějakou tu libru.  Perem cosi napíše na papírek, který mi podá místo jízdenky a prej můžu jet :D. Ok, vše vyřízeno v turistickém vagonu se záhadně uvolnilo místo. Mohamed je rád, že mám lístek a že jsem našel své "krajany" (my Evropané jsme všichni stejní) a chystá se mě opustit. Protože se mnou vice než hodinu lítal z jedné místnosti do druhé, aby se bavil dokola s tím stejným úředníkem, chystám se mu dát nějaký peníz. Mohamed ale rezolutně odmítá. Vadí mu, když si celý svět myslí, že Egypťané jsou jen na peníze a že jsou zloději. Jako odměna mu bude to, když o Egyptě budu hezky vykládat u nás doma. Staniž se. Bůh tě opatruj Mohamede a necht jsou všechny tvé děti zdravé, diky! :D

   Ve vlaku sedám ke Španělům, dělíme se navzájem o dobrůtky, co jsme si vzali. Oni jsou rádi za pivo, já za víno :D Musím s tím tankováním brzdit nebo Egyptologům moc piva nedovezu. Vagon je skoro prázdný a je super si na několikahodinovou cestu trošku zdřímnout. V tom mě vzbudí hluk. Když otevřu oči, čučím - skupinka obrovských chlapů se samopaly. No málem jsem se posral. Něco po mě chtějí, ale absolutně nemám páru co. Španělé přes uličku vypadají taky vyděšeně a bezradně. Pak se tam kdesi objevil chlapík, co umí anglicky a řekne, že jsem jim zasedl sedadla. Ufff, No do háje Sapry houpajici se na ramenou mě přesvědčuji, že ta místa jsou opravdu jejich. Balím švestky a mizím. Na konec mě průvodčí zavede do vagonu s egyptskými cestujícími. Takže jsem tam stejně skončil. A bylo to lepši než v tom tzv "turistickém" odděleni. Na uklidnění odpečeťuji láhev bylinkového likéru, tlačím wienerwurst za žgraně a pouštím v mp3 Donutila. Stejně už mi nějak nejde usnout. Mezi tím se rozední a já se snažím něco rozeznat za špinavými skly. 

   Po pár hodinách vidím na skále vysekaný nápis ASWAN. Paráda za chvíli jsem u Barči.   Snažím se tu cestu sem nějak shrnout. Přicházím na to, jak moc mi takové cestováni dává.  V letadle potkám staré dámy, které se rozhodly na penzi poznat svět. V Káhiře starého Egypťana, který je ochotný se mnou několik hodin kupovat lístek. Nebo ozbrojenou ochranku vlaků, která mi se svými laufy zrychli střevní peristaltiku. A to jsem tu jen pár hodin! Už vystupuji z vlaku do probouzejiciho horka, objímám dojatou a dokonale opálenou Barču a jsem připravený podívat se na ten její ráj na zemi.

Loučení s Vídní

Barču vzali na univerzitu v Cambridge a já si řekl, že bylo dost života jako kontinentální krysa. Chce to vyrazit na ostrovy! Zdokonalit další jazyk, zatrénovat s Angličany, a okoštovat ten jejich Ale a Cider - jo a taky na to měla vliv myšlenka, že by se kolem mé květinky mohly sbíhat jiní :D.

Nastal tedy čas opustit bývalé císařství a přestěhovat se do současného království.

Stěhováni proběhlo pro nás mírně smutně. Tak jako jsme se všichni spolubydlící  na Haslingergasse před třemi lety naráz nastěhovali, tak jsme i všichni v podstatě náraz vzali kramle. Každý někam jinam. Co se dá dělat život běží dál a ne a ne zpomalit. Ale ty společné spontánní středeční večírky mi budou chybět. Stejně tak fantazírovaní s Frenkym, Veroničina nevyčerpatelná touha a nasazení v přibližování starého Egypta nám obyčejným smrtelníkům, nebo Miščina pozitivní energie. ...
   Když jsme si tak balili bylo neuvěřitelné zjistit, kolik krámů jsme za ty tři roky nashromáždili. Zkrátka moc vzpomínek. Museli nás pakovat dvě plná auta (jenom knihovna zacpala skoro celý jeden vůz a k tomu ta spousta suvenýrů ...)
     Loučení s Vídní bylo plné nostalgie. Prošli jsme si s Bandrsem skoro všechna místa, která jsme navštívili při našem nastěhování. Zašli do "Zoo", kde jsou zvířata našich lesů, luk a hájů volně puštěna - Lainzer Tiergarten  (Je opravdu zajímavý pocit sednout si do trávy a piknikovat, když deset metrů od vás ryjou volně puštění divočáci louku. Takový čuník, když se zvědavě přiblíží dokáže spustit adrenalinu).
 Na pohárek dobrého burčáku zašli za dobrými kamarády Павел a Зузаны do Heurige v Rodaunu a na večeři k nim domů.
    Stihli  jsme divadlo i československý večírek v Kirchenu. Zpívat české písničky za doprovodu kytar a violy je v Rakousku silný zážitek. Rozloučení s  MMA klubem, kde jsem propotil tři roky na žíněnce bylo taky parádní, kluci mi na památku udělali pár modřin, abych na ně myslel. Manager mi podal ruku a řekl že se těší až se vrátím a budu předávat zkušenost z anglického oktagonu. Já rozdal na památku sbírku plakátů ...

 Jsem rád, že jsem se stihl otočit za Simixem do Olmiku. Ty "návštěvy" Čr jsou dost dřina, obvykle se piva zaokrouhlují na desítky. Nejinak tomu bylo i v Olmiku, kde jsme každý den do pěti do rána ochutnávali mistni škopkové speciality. Před odletem jsme stihli i čaj s Vojmilem. A jako nejlepší tečka na závěr jsem se stavil za rodinou, která mě jistým způsobem přijala za svého.
S bývalým kolegou, nyní velmi dobrým kamarádem z pekla jménem Hotel in Hernals, jsme dali v časech prohibice podpultového ruma -  paráda jak má být. Takže i rozloučení s ČR proběhlo v duchu českých tradic.

Vídeň se stala mým prvním opravdovým domovem. Poznal jsem tu skvělé lidi (vyjmenovat je všechny by bylo skoro nemožné a vypíchnout jen některé by bylo nefér), krásná místa a získal spoustu zážitků. Těším se až se zase se všemi shledám.
Myslím si ale, že  principem a smyslem života je pohyb a posun, někdy i velmi turbulentním stylem.   I když ne vždy je to lehké, poznání a obdiv z nového se pere s opuštěním toho starého.  Je proto čas vyměnit Kaffee za Earl Grey, pivo za Ale, uzamknout vše dobré v srdci a otevřít ho novému.